Dneska jsem měla těžký den.... Ale jenom co se emocí týče. Přijela sem máma (sem znamená do Prahy, do bytu, který je její a kde bydlíme s bráchou). Byli jsme domluvení, že půjdeme já, brácha a máma společně volit. Než přijela, chtěla jsem doma vyluxovat a utřít prach, abych nedostala opět vynadáno, že tady máme bordel a že jí ničíme byt. Bohužel jsem to nestihla, protože přijeli o půl hodiny

Poslední dobou to tady docela flákám... Nějak mě nebaví psát a nemám ani potřebu. A když už jsem včera psát chtěla, tak to tady nefungovalo. Přitom se děje docela dost věcí. Ale já se zase po delší době cítím tak nějak v pohodě, že si to v sobě nemusím urovnávat tím, že se z toho vypíšu.

Ale začnu od začátku. Prožila jsem úžasný víkend. V pátek to bylo s kámoškou moc fajn, i když jsem fakt

Tak co je u mě nového? No, hodně věcí. Často se mi teď mění nálady - jednu chvíli jsem smutná a chce se mi brečet, druhou chvíli se vznáším v oblacích. Samozřejmě to souvisí s mým kolegou. Ano, pokračuje to. A já se zmítám mezi výčitkama a mezi krásným pocitem, že zažívám hezké věci. Výčitky bych neměla mít já, nedělám nic špatného. Měl by je mít on, ale nemá. Je mi s ním fajn, máme se pořád o

Ještě  do nedávna jsem byla s prací moc spokojená. Po restrukturalilzaci firmy jsem v novém oddělení, mám nového šéfa, učím se plno nových věcí, které mě baví. Plno lidí mě před novým šéfem varovalo - neumí jednat s lidmi, dře z nich kůži, nerespektuje žádné hranice. Měla jsem z toho strach, ale šla jsem do toho... Jinak bych vlastně asi o práci přišla.

Je fakt, že šéf je cholerik,

Práce, práce, práce... pořád jenom práce. Mela bych být ráda, že jí mám. V létě proběhla ve firmě restrukturalizace a všichni jsme se o práci báli. Plno lidí bylo odejito, někteří zůstali na stejných místech, jiní byli přesunuti na jiná místa. Naše oddělení bylo zrušeno a rozházeno do jiných oddělení. Dostala jsem nabídku od oddělení, kterému měl šéfovat cholerik, dost chaotický člověk, který neumí

Tak dneska už mi došla trpělivost se šéfem i s kolegama a ode dneška se učím být asertivní. Naučit se říkat ne, aniž bych měla pocit viny... atd. atd. atd. Mám knížku, kde se o tom píše, takže jsem si řekla, že to ode dneška začnu praktikovat, ale nějak mi to nejde.

Mám dovolenou, abych se uzdravila (nechci na neschopenku). Na chvilku jsem si odběhla a když jsem se vrátila, tak jsem měla

Byla jednou jedna princezna, která žila v hezkém domečku s rodiči, s prarodiči, s pejskem a s kočičkama. Byla moc šťastná, volné chvilky trávila se sestřenicí, bratrancem a jejich partou běháním venku, jízdou na kole, v zimě bruslením a sáňkováním. Když jí bylo 6 let, narodil se jí bráška. Po pár letech to začalo mezi rodiči trochu skřípat. Jednoho dne jí rodiče řekli, že se rozvádějí

Ano, ano, všechno moc řeším a o všem moc přemýšlím. A ještě v něčem jsem hodně dobrá - ve vymýšlení katastrofických scénářů.

Tenhle víkend jsem strávila u mámy. Byla jsem tam po3 týdnech a kupodivu mi ani nikdo nic moc neříkal - jakože na ně kašlu a tak. Docela to probíhalo v pohodě, ale stejně jsem se dneska necítila úplně dobře. Máma totiž - kupodivu - všechno strašně řeší a vymýšlí různé

Mám dneska takovou nějakou sarkastickou náladu. Jak se říká "za vším hledej ženu", tak u mě by se dalo říct "za vším hledej muže". Asi přestávám mít své naivní představy o tom, že se jednou objeví někdo, s kým opravdu zůstanu až do konce života a budeme si věrní. Každý den zjišťuju, že to tak opravdu nefunguje. Už kolega v práci, který mě neustále uhání, mě přesvědčuje o tom,

Uffff.... škoda, že je teprve středa, já už mám čtvrtek. Dneska jdu k psycholožce a vlastně jsem se ani pořádně nezamyslela nad tím, o čem jsme se bavily minule. Hlavní otázka, kterou mi položila byla ta, co mě nutí tak často jezdit k mámě na víkend. Myslela jsem si, že se nad tím pořádně zamyslím, ale nějak jsem na sebe nenašla čas. A to je špatně, protože mi začalo být zase trochu hůř. Musím

Dneska se tady nebudu nijak rozepisovat. Jenom jsem si chtěla zaznamenat svůj pokrok. Ještě před pár měsíci jsem nevydržela sama se sebou doma v Praze a na každý víkend jsem utíkala k mámě nebo k tátovi. Když jsem zůstala v Praze, tak jsem začala mít úzkosti a bylo mi tady se sebou blbě, potřebovala jsem utéct. Teď jsem sama doma a cítím se v pohodě. Dostala jsem se do stádia, kdy utíkat nechci

Jsem ráda, že je pátek. A jsem moc ráda, že na víkend nejedu ani k jednomu z rodičů. Budu hezky sama a v klídku. Zítra mě čeká návštěva u kamarádky, jdeme se tam podívat na její mimčo, neděli mě čeká odpoledne ve fitness a relaxačním centru. Tak se těším. 

Dneska a ve středu jsem mluvila s mamkou a

Dneska je sice středa, ale já už mám čtvrtek. Jsem dneska jak praštěná. Asi je divný tlak... Taky mi začíná alergie.

Večer chci zavolat mámě. Mám z toho trochu obavy, nevím, jak bude reagovat. Nemám ráda, když se pohádáme. Ale o tom tady už je celý jeden článek.

Včera to bylo úplně jiný. Měla jsem dlouhý den, ale hodně plodný. Udělala jsem hodně práce a měla jsem z ní dobrý pocit.

Chce se mi brečet a po hodně dlouhé době i brečím. Opravdu. Jenže přišel brácha, takže jsem musela rychle utřít slzy a dělat jakože se nic neděje.

Taky se mi chce křičet a vztekat.

Jsem plná protichůdných pocitů vůči mámě a Bohoušovi. Plná vzteku, lítosti, rozhořčení. Vyvrcholilo to před chvílí tím, že jsem mámě zavolala. Zavolala jsem jí ve 20:20. Když to zvedla, hned jsem

 A miluju a maluju a miluju a maluju a maluju a miluju... Právě dávají Šíleně smutnou princeznu, mojí nejoblíbenější pohádku. A taky je tu máj... lásky čas. A mě se to stále netýká. 

Včera jsem měla hezký večer. Po práci jsem jela ke kamarádce, slavila narozeniny, tak se nás tam sešlo