empress: Ach jo, mě taky moc bolí, když se náhodou jen trochu nepohodnu s rodičema. A co teprve, kdyby to bylo trvalé! *mala*
Myslím, že tvoje máma ještě nevzala na vědomí, že si vyrostla. Pořád tě chce vychovávat a napomínat. Možná bys jí měla říct přesně to, co píšeš tady - že jí máš ráda a že když se opozdíš s voláním o 20 minut, nic se tím nemění. Nebo to, že když k nim nejedeš každý víkend, určitě to neznamená, že se tomu záměrně vyhýbáš a bereš to jen jako opruz a povinnost (vím, že vzhledem k jejich chování to nepříjemnost je). Možná by nebylo od věci zkusit se jí zeptat "mami, co bych měla udělat, abys byla spokojená?". A opravdu po ní vyžadovat odpověď. Ne žádné "to máš vědět sama" apod. Na to odpověz, že nejsi jasnovidec. Jednej jako dospělá, když už dospělá není máma. Dospělost se mi přece jen spojuje s rozumem. Tak to prostě řeš rozumně a asertivně. To znamená sice dávat najevo lásku, ale zároveň si tvrdě trvat na svým.
lucik*: Já už jsem jakékoli pokusy o rozhovory na tohle téma vzdala. Dopadne to vždycky stejně. Bydlím v jejím bytě, takže jsem nesamostatná a neschopná. Bydlíme tam spolu s bráchou platíme byt na půl, staráme se o sebe sami, ale já jsem neschopná, protože jsem si ještě nekoupila svůj byt. Kde na něj mám sakra vzít? Nemám náladu se s nima o čemkoli bavit. Tenhle víkend tam určitě nepojedu. A mámě dneska volat nebudu.
nena: Neplač! - Mamka to buď pochopí a nebo ne, ale na svůj život máš plné právo, tak neplač! Mně tohle dělal tatínek, když zemřela maminka. Upnul se na nás, ale když člověk dává a jen dávám je to tomu druhému stále málo. (nemyslím nic hnotného,jen čas a lásku.)
---
nena.pise.cz
lucik*: Mamka to nepochopí, to už vím. Nezbyde nic jiného, než se s tím prostě smířit, ale zároveň si ten svůj bránit - až si ho vybojuju. To s tím dáváním úplně sedí. Já bych se mohla mámě i jejímu manželovi rozdat a stejně to nikdy nebude dost. Asi bych měla začít myslet taky na sebe.
mi-lada: Chápu tě a taky trošku chápu tvoji mámu. Víš my mámy to máme tak nastavené, nejradši bysme vás měli pořád v postýlkách s ohrádkou. Jestli se ale s maminkou nemůžeš domluvit, napiš jí to do dopisu, to že ji máš ráda, i když za ní zrovna nejedeš a když jí nevoláš. Maminka to taky potřebuje vědět. Ale nenech se vydírat, tyhle povinné pravidelné návštěvy to je hrob. Manžel takhle musí každou neděli ke svojí matce, připadá mi děsný, že nemůžeme jinam. Teď už je fakt stará, tak už nemá cenu se bouřit(83 let)ale myslím, že jsme jí to neměli nikdy takhle dovolit aby si na to zvykla. Byly doby kdy mohla ona třeba přijet k nám, nebo k dceři nebo k druhému synovi ale to ona ne. Pěkně seděla doma a čekala až dojedem, když jsme se opozdili tak hubovala kde že jsme. Myslím, že bych ji mohla mít i radši, kdyby se tak nechovala. Každý vztah se tím naruší. Tvoje maminka musí pochopit, že máš svůj život i za cenu, že jí to bude bolet. Držím ti palce, hlavně se nezatvrdit, ale taky se nenechat zlomit. Prostě přijeď za maminkou klidně v sobotu nebo v pátek večer ať ví, že s ní chceš být. Jejda to jsem napsala hodně písmenek. Držím palečky
lucik*: Povinné nedělní návštěvy bohužel moc dobře znám. Mamka takhle jezdila každou neděli za dědou. Kolikrát i nadávala, že se jí nechce. Každý večer si povinně volali. Měla to nastavené stejně jako vy. A teď to samé vyžaduje od nás. Brácha to neřeší, on si žije podle sebe a jejich vydírání moc neřeší, ale mě to vadí. Chápu, že by nás měla mamka ráda kolem sebe, ale kdybychom bydleli spolu, tak by to stejně bylo špatně, protože to by pro ně zase znamenalo, že jsme nesamostatný a pořád bydlíme u maminky. Všechno je špatně, tak co mám dělat?
Pro mě je právě strašně těžký to, že když začnu žít svůj život, tak jí to bude bolet. A to já nechci. Ale ono to bez toho asi nepůjde. :-( Určitě se nezatvrdím, to se spíš nechám zlomit.
Moc děkuju za podporu. *hi*
mi-lada: Nenech se zlomit. Víš já mám tři děti, děti už dospělé, nebo skoro dospělé, někdy mě bolí, když je dlouho nevidím a někdy se i zlobím, když dlouho nevolají, ale aby se museli hlásit pravidelně tak to je opravdu vydírání. Maminka musí žít svůj život, ne ten tvůj. Mysli víc na sebe, zní to sice sobecky, ale je to správné to mi věř. Mamince prostě řekni, mami nebudu ti volat každý den. Třeba ji písni jen SMS aby věděla že jsi v pořádku. Taky co bys jí každý den povídala, my maminky taky nemusíme vědět o každém vašem kroku. O to hezčí a zajímavější je pak, když přijedou a povídají. Kdyby mi každý den volali, všechno bych věděla a co bychom si pak povídali, že. Mamince klidně můžeš připomenout, jak jí šlo na nervy, že musela každou neděli za dědou. Neboj se, jsi dospělá a máš svá práva i za cenu, že to druhého bolí. Maminka ti to odpustí neboť je to máma a má tě ráda. Hlavně se neboj a optevřeně s ní o tom mluv, jako o tom píšeš tady. Jestli se toho bojíš tak jí napiš, nebo rovnou jí vytiskni co si tady píšeš a co ti na to píšou ostatní. Tvoje maminka je určitě moc hodná ženská z toho, jak navštěvovala dědu a jak se stará o vás, je to poznat. Nevzdávej se.
lucik*: Mamka je hodná, o tom není pochyb. Problém je právě v tom, že je nespokojená se svým životem a od nás očekává, že jí ho "naplníme". Snažila jsem se jí pomoct hodně dlouho, ale prostě to nejde. Ona nechce. Asi jí to svým způsobem takhle vyhovuje. Když jsem jí jednou řekla, že jí nejsem schopná pomoct s jejíma problémama, protože jsem v tu chvíli měla dost problémů sama se sebou, poslouchala jsem to ještě hodně dlouho. Vlastně to poslouchám dodnes, že když ona má nějaký problém, tak já na to řeknu, že nemam sílu řešit její problémy. Vím, že bych měla myslet především na sebe, protože to je můj život, ale zároveň jsem vychovaná tak, že je to sobecké a že bych měla myslet hlavně na ostatní. A hlavně na rodiče. Ale učím se, že to není sobecké, že je to správné. Budu dneska mamce volat, tak jí to minimálně naznačím, pokud nebude uražená a bude se se mnou normálně bavit. Nevzdám to, ale stejně si myslím, že nikdy nepochopí, že mám právo na svůj život. *plac*
mi-lada: Držím palečky a budu ráda, když poreferuješ. Můžeš na email mi.lada.ji@seznam.cz
lucik*: Děkuju. *slunce* Zatím je to tak, že si voláme jako doposud, ale rozhodla jsem se tam míň jezdit na víkendy, třeba teď jsem byla o víkendu v Praze a bylo to fajn. Mamka tam měla bráchu, tak to zvládla. :-)