Pondělí 03-05-2010

Chce se mi brečet a po hodně dlouhé době i brečím. Opravdu. Jenže přišel brácha, takže jsem musela rychle utřít slzy a dělat jakože se nic neděje.

Taky se mi chce křičet a vztekat.

Jsem plná protichůdných pocitů vůči mámě a Bohoušovi. Plná vzteku, lítosti, rozhořčení. Vyvrcholilo to před chvílí tím, že jsem mámě zavolala. Zavolala jsem jí ve 20:20. Když to zvedla, hned jsem dostala vynadáno, že nikdo nevolá (já ani brácha) a že si myslela, že si voláme v osm. Byla jsem z toho dost zpruzená, takže jsem začala okamžitě litovat toho, že jsem jí zavolala a taky jsem jí to řekla. Řekla jsem jí, že místo, aby byla ráda, že jí volám, tak musím poslouchat tohle a že když si teda voláme v osm, tak mohla zavolat ona. Jenže ona volat nemohla, protože volala včera, takže si řekla, že se na nás dneska vykašle. Taky usoudila, že jí vlastně nemusím volat vůbec, že jo. To jsem jí jenom potvrdila. Tak jsme si navzájem zkazily náladu a na závěr mi máma řekla, abych jí teda zavolala, až budu chtít. Ale já jsem jí volala, protože jsem chtěla! Takže já jsem asi zase ta špatná. Brácha jí vůbec nezavolal, jenom se tady mihl a hned zase běžel do hospody a je v klidu a na něj máma naštvaná není. Takhle to opravdu nechci. Chce se mi z toho zase brečet.

Ona měla stejný problém se svými rodiči. Když jsme se odstěhovali do Prahy, tak si s nima každý den volala. Když náhodou nebyla doma, tak jsme si museli s bráchou vymýšlet, protože nebylo možné, abychom dědovi řekli, že jsou třeba na tenise nebo v divadle (vůbec nechápu proč????). Jezdili jsme tam každý víkend. I když chtěli dělat o víkendu něco jiného, byla to prostě povinnost a každou neděli se muselo k dědovi. Když náhodou jeli na dovolenou, tak se dědovi musela skoro omlouvat za to, že tam třeba 2 týdny nepojede. Děda na mě ale nepůsobil tak, že by to vyžadoval. Ale nevím, jaký spolu měli vztah. A teď se tohle očekává ode mě a od bráchy. I když od bráchy ani tolik ne, protože on je kluk.

Já ale nechci žít její život. Ona žila život svých rodičů a já mám žít její život. Já chci ale svůj život, jenže ho teprve hledám, protože jsem teď stále žila podle jejich pravidel. Tahle scéna znamená teprve začátek. A bude to těžké. Hodně těžké. Prostě chci žít podle sebe. Zavolat mámě, když s ní chci mluvit a ne jí povinně volat každý den a když se o 20 minut zpozdím, tak dostat vynadáno. Chci za mámou jet, když jí budu chtít vidět a ne k ní jezdit každý týden nebo jednou za 14 dní a když náhodou pojedu na víkend někam jinam, tak poslouchat výčitky, že na ně kašlu a že je mi úplně jedno, jestli ještě žijou. Chci toho tak moc? U táty to takhle funguje, normálně mě respektuje jako dospělýho člověka, který přijede, když má čas a zavolá, když chce. Proč to takhle nejde i u mámy?

Nehledě na to, že je těžké přestat žít podle jejich pravidel. Mám to hodně pod kůží. Bodeť ne, žiju podle toho od dětství. Takže mám 2 možnosti - buď se vrátit do vyjetých kolejí a chovat se pořád stejně nebo z toho vybočit a začít se chovat jinak. Ale cítím, že už se do těch vyjetých kolejí vrátit nemůžu. Už to prostě nejde. Takže mi asi zbývá jenom to, abych vybočila. Už vybočovat začínám. Je to těžké, protože znám jenom to určité chování. Jiné chování neznám. Proto jsem zmatená. Teprve začínám poznávat, co mi dělá dobře. Teprve se začínám učit, jak se mít ráda a neubližovat si. Neubližovat si tím, že k nim budu jezdit často a poslouchat ty kecy.

Je mi to strašně líto. Mám mámu moc ráda. Ale ona je se svým životem nespokojená a po mě chce, abych jí pomohla být spokojená. Ale to bohužel není v mých silách. Nevím, jak to mám udělat. A nechci jít v jejích kolejích. Je to tak strašně moc těžké! Už se mi chce zase brečet... a brečím.