Sobota 29-05-2010

Dneska jsem měla těžký den.... Ale jenom co se emocí týče. Přijela sem máma (sem znamená do Prahy, do bytu, který je její a kde bydlíme s bráchou). Byli jsme domluvení, že půjdeme já, brácha a máma společně volit. Než přijela, chtěla jsem doma vyluxovat a utřít prach, abych nedostala opět vynadáno, že tady máme bordel a že jí ničíme byt. Bohužel jsem to nestihla, protože přijeli o půl hodiny dřív. To, co dneska máma předvedla za scénu, asi jen tak nezapomenu. Prý je to tady jako v hašišovém doupěti, oni dřeli celý život, aby si pořídili tenhle byt a mají v něm své peníze, které mohli investovat do baráku, ve kterém teď bydlí. My jí to tady akorát ničíme. A ještě jsem se dozvěděla, že já jsem strašný prase, které nebude žádný chlap chtít.  To všechno kvůli tomu, že jsem nestihla vyluxovat a utřít prach, na plotně stála neumytá pánvička a plotna nebyla umytá a nádobí taky ne. A ano, v obýváku je očouzený strop od svíčky.

Nedokážu to posoudit objektivně, mám jejich názory a výchovu pod kůží. Takže mám pocit, že jsem teda asi opravdu prase.... Ale na druhou stranu mám pocit, že to zase akorát přehání. Ano, uklizeno jsme tady s bráchou fakt neměli, ale jako hašišový doupě to tady teda fakt nevypadá. V obýváku stačí ten očouzený strop přetřít barvou, jinak stačí normální údržba - utřít prach a vyluxovat nebo vytřít, což jsem měla stejné v plánu. Máme tady světlé dlaždičky, na kterých je všechno vidět, takže luxuju každý týden, častěji to fakt nestíham. V kuchyni stačí umýt nádobí a otřít linku a plotnu. Je fakt, že mám různě poskládané hromádky s časopisy a dopisy a papíry... Jedna je v kuchyni, další je v obýváku na stolku, další u mě v pokoji. Tohle mi ale máma opravdu nemůže vyčítat, protože sama dělá to samé. Taky je ale fakt, že máme s bráchou domácí práce rozdělené. On myje nádobí a vynáší odpadky, já dělám všechno ostatní. A já opravdu nebudu dělat všechno, bydlíme tady dva. Do loňského léta jsem pracovala a studovala, takže jsem nestíhala nějaký větší úklid. Teď už to stíhám, ale musím se přiznat, že když je hezky, tak jsem raději venku, než abych uklízela doma.

Když se máma s Bohoušem stěhovali do domku po babičce a dědovi, tak je nezajímalo, co my s bráchou na to. Bráchovi bylo 18 a byl zvyklý, že měl všechno připravené u nosu... jídlo, oblečení, všechno uklizené. Nemusel dělat nic. Zůstali jsme tady sami dva a já tak nějak instinktinvě převzala roli matky. Bylo mi 24 a opravdu jsem nebyla připravená starat se o puberťáka. Ještě ke všemu jsme se v té době rozcházeli s Jirkou, začala jsem studova dálkově VŠ a chodila jsem do práce. Doma jsem chtěla mít uklizeno, brácha mi s ničím nepomohl a když jsem uklidila, hned zase udělal bordel. Takže jsem se za cvhíli ocitla na pokraji sil a už jsem fakt nevěděla, co mám dělat dál. Oporu od mámy jsem jako ostatně nikdy nemohla čekat. Naopak mi bylo ještě vyčítáno, že bráchu nutim umýt nádobí nebo koupelnu a ještě jsem si dovolila stěžovat.

Takže mi bylo řečeno, že si mam teda pořídit vlatní byt. A z čeho asi, když jsem platila půlku bytu a ještě školné?

Dopadlo to tak, že si brácha našel přítelkyni a začal zběsile uklízet, kdykoli k nám měla přijít. Takže se to obrátilo a uklízel víc on. Už spolu nejsou, takže už zase neuklízí. A já na to už taky kašlu. Prostě na to nádobí ani nesáhnu a na ty odpadky taky ne. To, co mám dělat, pravidelně dělám.

Po tom všem, co mi dneska máma řekla, se cítím tak nějak všelijak. Na jednu stranu ukřivděně, chce se mi brečet, na druhou stranu cítím strašný vztek. Kdykoli mi něco vyčítá nebo říká něco hnusnýho, tak jí nic neříkám. Ale dneska už jsem cítila, že mi dochází trpělivost.. Už nemůžu dál mlčet a cítím, že jí to jednou budu muset všechno říct. Chovají se ke mě s Bohoušem hnusně už od té doby, co se k nám přistěhoval. Nikdy mi nebyli oporou, nikdy mi v ničem nepomohli, naopak mě vždycky raději shodili, to je jednodušší. Bojím se, že jí to všechno jednou vpálím. Asi by bylo fakt lepší, kdybych jí to sepsala a dala jí to, aby si to v klidu přečetla. Naše vztahy už asi nikdy nebudou takové jako dřív. Už prostě nechci mlčet.

Jsem ráda, že mě tohle zastihlo ve chvíli, kdy se to všechno už snažím změnit a k mámě už nejezdím tak často. Začínám se od ní psychicky odpoutávat a cítím se tak líp. Teď se musím osvodobit ještě víc. Dám si do pořádku své finance a najdu si podnájem. Už to nechci prodlužovat. Všechny mé kamarádky a kolegyně mají vlastní bydlení, ale hodně jim s tím pomohli rodiče. Proč mi taky aspoň někdy nepomůžou? A proč mě nenechají žít?

Mimochodem, byla jsem u nich jenom dneska odpoledne a viděli jsme se asi tak hodinu, příští víkend k nim taky nepojedu... Pojedu tam až ten příští víkend, protože slaví máma narozeniny... Návštěvy u nich omezuji čím dál víc a je to pro mě fakt lepší.