Tak už na mě začíná doléhat změna v práci. Ve středu jsem si pochvalovala, jak je to všechno v pohodě, jak chodím do práce ráda a baví mě se zaučovat, ale z ničeho nic se to změnilo a začalo mi z toho být na nic. Nelíbí se mi, že si všechno musím teprve nastavit a poznat lidi, se kterýma pracuju. Zatím jsem tak nějak uprostřed ničeho. Učím se a částečně ještě dělám svojí starou práci. Taky se mi

Můj další článek už se ponese zase v jiném duchu než ten poslední. Naštěstí. 

V neděli jsme si se zrzkou udělaly super odpoledne. Šly jsme do posilky a pak relaxovat do vířivky a sauny. Vlezly jsme vedle sebe na běhací pás a ona mi řekla, že si připadá jak v americkém filmu. Ve filmech to tak

Poslední dobou mi bylo dobře a všechno bylo fajn, ale ve čtvrtek zase nastal výkyv směrem dolů. A můžu si za to sama, protože jsem udělala věc, která mě rozhodila. Nebudu to tady rozebírat, protože to není nic, čím bych se měla chlubit. Ale dolehl na mě pocit, že už jsem fakt hodně dlouho sama a že potřebuju obejmout od někoho, koho miluju a on miluje mě. A je v Praze se mnou a ne v Amsterdamu. 

No,

Sedím u počítače a sleduju, jak na facebooku přibývají fotky z oslavy bráchových narozenin, na kterým mě označuje švagrová. A sleduju to s příjemným pocitem, protože jsem si tam nastavila, že kdokoli mě bude chtít kdekoli označit, tak to nejdřív musí projít mým schvalovacím procesem. Dohnala mě k tomu ona. Dává na facebook všechny fotky a všechny lidi na nich označuje, ať tam vypadají jakkoli.

Škoda, že není každý pátek svátek. Docela by se mi to líbilo. Ale komu ne.  Původně jsem tenhle víkend měla být v Barceloně. Jenže s kamarádkou jsme se nějak úplně nepohodly, protože se začala zastávat mojí švagrový.  Vlastně

Tak už se snad začínám z toho svého "šílenství" vzpamatovávat. Od té doby, co jsem potkala pianistu, jsem měla problémy se spaním a celé dny jsem byla napjatá jenom ze svých myšlenek a představ. V pátek jsem dospěla k názoru, že takhle to už opravdu dál nejde a že bych s tím něco měla udělat. Nejlépe se uklidnit a přestat vysedávat u facebooku. V pátek po práci jsem měla sraz s kamarádkou, šly jsme si sednout a pokecat, takže v pátek jsem na facebooku opravdu moc nebyla a fakt mi to prospělo.

V sobotu dopoledne jsem se na facebook teda mrkla a on byl online a nenapsal! Věděla jsem, že má docela velký koncert, tak jsem přemýšlela, že mu napíšu a popřeju mu. Místo toho jsem to ale vypnula a šla dělat něco jiného. Jenže se mi to rozleželo v hlavě, ale on už pak na facebooku nebyl, tak jsem mu poslala zprávu: "Hi handsome, good luck for today´s  concert."  Pak jsem to už definitivně vypnula a šla si nakoupit. Když jsem se vrátila, už jsem tam měla zprávu, že mi moc děkuje - za přání i za to, že ho nazývám "handsome".  Dost mi to zlepšilo náladu a přemýšlela jsem, že mu odpovím něco v tom smyslu, že za to nemá děkovat, protože prostě handsome je. Ale vykašlala jsem se na to. Řekla jsem si, že už odpovídat nebudu. Dneska jsem teda ještě něco vyvedla - dala jsem si jeho fotku na plochu.  Nooo, ale asi to zase brzo vyměním a tím to pro mě končí.

Všímám si, jak mi tenhle flirt zvednul sebevědomí. Začala jsem si víc věřit a jsem odvážnější. Nestalo se to ze dne na den, snažím se na tom neustále pracovat, ale už začínám vidět výsledky. Začala jsem se považovat za atraktivní. Uvědomuju si, že mám hezký obličej, vlasy, chodím hezky oblečená... (to, že se mi nedaří zhubnout a mám celulitidu tady teď zmiňovat nebudu. ). Taky jsem chytrá a je se mnou sranda. A taky jsem hodná a ... a ... a .... není nad to se pochválit.  Chtěla jsem tím prostě jenom říct, že si konečně uvědomuju i svoje kvality a ne jenom nedostatky a začínám se podle toho chovat.

Udělala jsem obrovský pokrok v reakcích na věci, které se mi nelíbí. Dřív mi nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomila, že mi někdo řekl něco hnusnýho a už vůbec jsem na to nedokázala v tu samou chvíli reagovat. Teď se to najednou změnilo a uvědomila jsem si to v pátek. Měla jsem nějakou střevní chřipku a ve středu jsem byla doma. Ve čtvrtek jsem šla do práce, ale šéf mi řekl, že vypadám blbě a ať koukam jet domu, že nechce, abych ho nakazila, protože on by pak nakazil děti atd... Je fakt, že mi bylo cestou do práce blbě, ale nemyslím si, že by to bylo tak hrozný, že bych ještě někoho nakazila. Psala jsem to teda kolegyni/kamarádce, která byla koordinátorka asistentek a tedy taky moje šéfka (teď už je jenom neoficiálně, protože koordinátorky zrušili). Psaly jsme si přes náš firemní komunikátor. Ona mi napsala, ať teda mažu domu, že ostatní opravdu nestojí o to, aby blily a sr

Je mi divně a potácím se mezi dvěma světy. A potřebuju si urovnat myšlenky, proto píšu. Jsem totiž zmatená jak lesní včela. Jak říkál můj bývalý kolega: I lesní včela je proti mě orientovaný jedinec. 

Psala jsem v komentářích, že mám pocit, že pianistu znám a "vím", že je to ono. Ale na základě čeho jsem na tohle přišla? Na základě nějaké intuice nebo nějakých pocitů? Ve

Nevěřím tomu, co se mi to děje v životě. Prostě je to neuvěřitelný. 

Jedná se stále o krásného pianistu. V pondělí jsme si vyměnili pár hezkých mailů, zeptal se mě, jestli jsem na facebooku, požádal mě tam o přátelství a já jsem si myslela, že tím to skončilo. Ale stejně jsem byla tak nějak v euforii z

... aneb jak jsem flirtovala s pianistou. Ale ne s tím naším na tady na blogu. 

To bylo tak. Jako každý rok pořádala máma v sobotu benefiční koncert. Bylo tam pozvané nějaké česko - lucemburské trio (housle, cello, piano, na piano hrál ten Lucemburg), které jsem neznala a taky Alfred Strejček, kterého

Od minulého týdne se vezu na vlně euforie. Čekám, kdy to skončí a ono nic. Naopak, euforie se zvětšuje.  Asi je to tím, co posledních pár dní zažívám.

V pátek jsem měla půl dne dovolenou. Jeli jsme s Objevem a s kamarádem na Ferrari. Objev od nás totiž dostal jízdu ve Ferrari a chtěl, abychom tam jeli