Od minulého týdne se vezu na vlně euforie. Čekám, kdy to skončí a ono nic. Naopak, euforie se zvětšuje.
V pátek jsem měla půl dne dovolenou. Jeli jsme s Objevem a s kamarádem na Ferrari. Objev od nás totiž dostal jízdu ve Ferrari a chtěl, abychom tam jeli s ním. Kolegyně mi řekla, že když slyší zvuk takového auta, tak má orgasmus, prý je to lepší jak sex. Haha.
Vlastně jsem měla ráda rychlost a adrenalin s tím spojený dřív, když jsem byla normální. Pak jsem se takovým věcem začala vyhybat. Teď mě zase začínají lákat. Asi zase začínám normálnět.
Včera i dneska jsem měla flákací den. Bylo nádherné počasí, takže jsem včera místo na narozeninovou oslavu kamarádky, na kterou mě pozvala její 1,5 roční dcera, vyrazila k bazénu. Nechtělo se mi dřepět zavřená v bytě, když je jeden z posledních krásných víkendů. Bylo nádherně teplo, tak jsem se válela v plavkách a nasávala energii ze sluníčka. Pak jsem si po cestě domů nakoupila jídlo, doma jsem si udělala večeři, uklidila, nalakovala nehty, dala si šlofíka a vyrazila pařit.
Byl tady Armin van Buuren. Bylo to skvělý, skvělý, skvělýýýý!!!
Armin hrál samozřejmě úžasně, ale trochu mě to zklamalo. Když tady byl naposledy, tak měl šesti hodinový set a to byla prostě bomba! Tohle bylo trochu horší. Ale fakt jenom trochu. Zrzka byla zklamaná, protože čekala, že bude hrát hlavně věci z alba Mirage a bude tam víc vokálů a ono ne. Podle ní hrál docela drsně. A to mě se líbí. Chvílema mě to tam teda ale nebavilo. Šly jsme si pak na chvilku sednout a zase jsme se bavily lidma. Třeba jeden kluk šel na záchod a nenašel dveře. To nevadí, že byly těsně vedle něj otevřené.
Dneska jsem v podstatě skoro celý den prospala, jenom odpoledne nějak po třetí jsem se sebrala a vypadla ven do parku fotit. Přece jenom je fakt nádherný počasí. Nevím, jestli právě to sluníčko nesouvisí s tím, že se cítím spokojeně a šťastně? Mám pocit, že žiju přesně takový život, jaký bych chtěla. Mám dobrou práci, celkem slušně se uživím, jezdím na výlety, fotím, chodím na koncerty a na party, do kina, na večeře, bydlím sama v hezkém bytečku a je mi tady fajn. Momentálně mám pocit, že i dobře vypadám a celkově jsem spokojená. Doufám, že to teď nezakřiknu. Ale celkově mám nějak tenhle víkend pocit, že mi nic nechybí. Občas mi teda chybí sex, ale to se dá přežít. Kdybych ho tak moc chtěla, tak bych ho asi mít mohla. V pátek mi třeba zase psal kamarád, který mi nedávno nabízel, že mi udělá holčičku. Odjela mu těhotná přítelkyně (čekají druhé dítě, když já jsem teda nechtěla) s dítětem k tchýni, takže se doma zřejmě nudil. Psal mi, abych mu poslala nějakou sprostou fotku a když jsem to odmítla, tak pro mě chtěl poslat taxíka. Že prý když mu nechci poslat fotku, tak aby mě viděl osobně a pak bych tam i mohla přespat. To určitě. Napsala jsem mu, že nikam nejedu. Musela bych ze sebe zvracet, kdybych se s ním vyspala a pak spala celou noc v její posteli.
Příští sobotu máme sraz se ZŠ a já nevím, jestli tam mám jít. Všichni už jsou ženatí/vdaní, mají děti a koukali by na mě jako na chudinku, že já jsem sama. Nemám chuť se před nima obhajovat a cítit se blbě, že nemám ani chlapa ani děti. Taky se mi nechce prohlížet fotky jejich dětí a obdivovat je, i když mě to vůbec nezajímá. Nehledě na to, že žiju úplně jiný život než ostatní. Máma organizuje naštěstí ve stejný den koncert, tak jí tam asi raději půjdu pomoct a na sraz můžu dorazit později. Bohužel v ten samý večer je koncert Eddie Stoilow a bude jim tam bubnovat Petr Čech. Tak tam bych chtěla jít, ale asi budu muset pomáhat té mámě a pak s nima pojedu k nim. Na ZŠ se mnou chodily i kamarádky, které považuju za jedny z nejlepších. Tak s těma bych se docela ráda viděla, ale s můžu se s nima sejít kdykoli jindy.
Ono asi ani není tak důležité, jestli půjdu nebo nepůjdu na ten sraz. Spíš to, že me to nutí přemýšlet. Teď jsem se svým životem spokojená. Mám kolem sebe plno lidí, kteří jsou singl jako já. Cestují, pracují, užívají si života. A mě to přijde normální. A mám teď chuť si ten život užívat plnými doušky. Ale co když propásnu ten správný čas a nebudu mít děti nikdy? A jaký by teď asi byl život, kdybych měla dítě? Cítila bych se šťastnější? Už hodněkrát jsem slyšela, že až po porodu začal mít život pro holky opravdu smysl. A zvládla já bych vůbec starost o dítě? Kamarádky ségra se zhroutila a skončila na antidepresivech. Brala je už před těhotenstvím a teď je úplně v prdeli. Co když se mi staně to samé? Trochu moc otázek a už dost dlouhý článek.
Tohle jsou otázky, které se mi teď honí hlavou. Přesto teď cítím, žev mém životě je všechno přesně tak, jak má být a že bych neměnila ani s jedním ze svých spolužáků.
A jestli jste to přečetli až sem, tak tady je klip, u kterého se hodně nasměju.