Neděle 09-10-2011

... aneb jak jsem flirtovala s pianistou. Ale ne s tím naším na tady na blogu. 

To bylo tak. Jako každý rok pořádala máma v sobotu benefiční koncert. Bylo tam pozvané nějaké česko - lucemburské trio (housle, cello, piano, na piano hrál ten Lucemburg), které jsem neznala a taky Alfred Strejček, kterého jsem také neznala. Původně jsem na koncert vůbec nechtěla, protože jsme měli ten sraz se ZŠ. Jak se to ale blížilo, tak jsem dospěla k názoru, že bych tam přece jenom měla mámě pomoct, že bude ráda a na sraz se dostavím až později nebo vůbec. Krom toho jsem zahlédla letáky na to trio a kluci, kteří hrajou na housle a piano se mi líbili.  A tak jsem vyrazila. Hezky jsem se oblíkla, namalovala, vyžehlila vlasy. Naši mě vyzvedli před půl pátou a jeli jsme. Tam jsme odnosili z auta všechny věci a připravili to na příchod lidí. V sále už zkoušeli kluci. Stačilo mi, abych prošla kolem dveří a věděla jsem, že pianista je kus. S houslistou to tak žhavý nebylo.  Pak jsem musela jít přímo k nim, když jsme s mámou nesly občerstvení a máma se jich ptala, jestli by si dali něco k pití. Naše pohledy s pianistou se střetly a bylo vymalováno. Okamžitě jsem věděla, že já se mu líbím úplně stejně jako on mě. Kdykoli jsme se pak byli ve stejné místnosti, tak se naše pohledy střetly. Jakmile jsem vešla do místnosti, tak si toho okamžitě všimnul, atd. Byla jsem z něj nervózní jak blázen a červená jsem byla až na prdeli. Jen tak pro představu, tohle je on: http://www.pascalmeyer.com/pics.htm. Já na ty fotky nemůžu vůbec koukat, jsem z něj úplně hotová. Akorát měl teda včera fousy.

Úplně stejně to probíhalo během koncertu. Seděla jsem v první řadě vedle mámy a on na mě perfektně viděl. Jakmile přestali hrát, tak se na mě podíval. Já jsem se chvílema snažila dělat, že tam vůbec nejsem a koukala jsem na nějaké neutrální místo. Pak jsem se na něj podívala a on se na mě díval, tak jsem uhnula a když jsem se k němu vrátila pohledem, tak sice koukal třeba někam jinam, ale hned se ke mě pohledem zase vrátil. Bylo to krásný! Naše pohledy trvaly fakt jenom krátce, ale postupně se prodlužovaly. Až jsem to nevydržela a začala se usmívat. Usmívala jsem se a pohledem jsem neuhnula. On seděl za pianem, díval se na mě a pak se usmál taky. Hned jsem zase uhnula pohledem a dlouho jsem se na něj nepodívala, protože jsem byla zase rudá až na prdeli. Pak už se naše pohledy trochu omezily. No, když dohráli, tak se převlíkli, sbalili a odjeli. Párkrát jsme se na sebe ještě podívali a tím to skončilo. Krásný. Máma mi vynadala, že jsem se s ním měla začít bavit, samozřejmě si toho všimla, jak po sobě koukáme. Jenže kdy jsme se spolu měli začít bavit? A o čem? Pro mě je výkon i to, že jsem si tak hrála s těma pohledama. To, že hrál naprosto úžasně asi ani nemusím zmiňovat... 

Zvedlo mi to sebevědomí a náladu. Ale bylo mi líto, že odjel a nic. Už se nikdy neuvidíme. Nemá mě jak najít. My jsme to tam s našima zase sbalili a jeli dom. Já jsem jela rovnou k nim a běžela jsem na sraz. Když jsem vlezla do hospody, kde se sraz konal, tak mě přivítala mlha z cigaretového kouře. Hroznej smrad. Když jsem se rozkoukala, tak jsem viděla spolužáky a zamířila k nim. Vyslechla jsem si obvyklé narážky, kde mám motorku. Měla jsem na sobě koženou bundu, no. Nevím, proč se mě hned všichni začnou ptát na motorku? Vecpala jsem se k bývalé nejlepší kamarádce, o které jsem věděla, že se budeme mít, o čem bavit. Celý sraz předčil má očekávání. Ono je to vždycky dobrý, jenom já si v sobě řeším, že to určitě bude hrůza a všichni se mě budou ptát na děti a na manžela. A on se vlastně ani nikdo moc neptal. Seděla jsem naproti Pepíkovi, který má 22-letou přítelkyni, takže svatbu ani děti ještě neplánuje a jsme na stejné mentální úrovni.  Hned vedle něj seděl Péťa a toho jsem fakt ráda viděla. Je to kuchař a vaří výborně. Pořád tam do mě lil bílé víno, i když jsem říkala, že nepiju. Ale bylo to dobrý. Bylo na něm vidět, že mě taky rád vidí, oslovoval mě zdrobněle a často mě hladil po rameni. Kdyby neměl nadváhu, tak vypadal fakt dobře. Vlastně i tak vypadal dobře.  Pak si tam k nám přisednul náš spolužák kamioňák. Tak ten byl úplně mimo, ale docela jsme se nasmáli. Vlastně jsem se tam převážně bavila s klukama. Z holek jsem se bavila jenom s tou svojí bývalou nejlepší kamarádkou ze základky a pak jsem prohodila pár slov se spolužačkou, která má 3 děti a asi 150 kg. S kamarádkou, kvůli které jsem tam šla, jsme si nestačily nic říct, šla brzo domů, protože je těhotná, tak jsem jí aspoň slíbila, že přijedu, než porodí. Má rodit 20. listopadu, tak mám co dělat.  Pak se k nám naklonil třídní playboy, do kterého byly zamilované všechny holky ze základky, včetně mě a řekl mi, že už konečně přišel na to, koho mu připomínám. Hrůza, každou chvíli někomu někoho připomínám. Jemu jsem připomínala McPeasovou. Znáte ten seriál?  Haha, dobrej vtip.  Prej mám stejný účes i rysy v obličeji. Asi po hodině přišel znovu, jestli bych se nechtěla odbarvit na blond, protože prostě vypadám jako McPeasová.  Asi byl opilej nebo co. Spíš určitě. Tam nebyl nikdo střízlivej už když jsem přišla. Pak tam k nám přišel ještě jeden spolužák a začal se mě ptát, jestli jsem vdaná a když jsem řekla, že ne, tak se ptal, jestli někoho mám. Když jsem řekla, že momentálně ne, tak chvíli mlčel, koukal na mě a pak se naklonil ke spolužákovi a řekl mu, že má chuť se okamžitě rozvést. Já jsem prej byla ta nejtišší a nejhodnější holka ze třídy. Haha.  Já a nejtišší? No, nevím, kde na to přišel. Já jsem pořád dostávala poznámky, protože jsem pořád s někým kecala. Zeptala jsem se ještě pár jiných spolužáků a fakt si mě všichni pamatují jako hodnou a tichou holku. Ale playboy prohlásil, že já jsem určitě ta tichá voda, co břehy mele.  Když jsem se dozvěděla, že jeden z našich spolužáků dal po svém příchodu všem holkám pusu, tak jsem začala hlasitě protestovat, že já jsem pusu nedostala. Vše bylo napraveno. Sednul si ke mě a povídali jsme si. Dělá psychiatra, má 2 děti a manželku, ukazoval tam i fotky. On byl vždycky strašně důležitej. Ale už od základky věděl, že prostě bude doktor, akorát že na gymplu přemýšlel, že bude buď gynekolog nebo patolog. Nakonec je z něj psychiatr a je spokojenej. Říkala jsem mu, že dělám v klinickém hodnocení a zjistili jsme, že tam k němu jezdí můj kolega.  Svět je malej. Během našeho hovoru jsem byla odnesena i se židlí, že mám jít tancovat. No, na Lucku Vondráčkovou se mi moc nechtělo, tak jsem se tam chvíli pohupovala a za chvíli se vrátila zpátky ke stolu. Taky se tam rozjela jedna spolužačka, která předvedla tanec na stole. Vzhledem k tomu, že má asi 100 kg, tak to moc sexy nebylo, ale byla to sranda. A vůbec celkově to bylo super. Ty hlášky, co tam padly! Směju se ještě dneska.  Vyrazila jsem domů asi před druhou hodinou a skoro všichni tam ještě byli. Koukali, kam už jako jdu, když jsem před chvílí přišla. A kluci mě nechtěli pustit. 

Po včerejším večeru moje sebevědomí sahalo až k nebesům.  Dneska jsem pomohla našim s hrabáním listí a myslela jsem na pianistu. Během odpoledne ve mě nějak uzrála myšlenka, že bych mu mohla napsat mail, že krásně hrál a že to byl hezký koncert. Když už nic jiného, tak by ho to mohlo aspoň potěšit, ne? Není to moc troufalé, psát člověku, který získal plno cen a hraje všude po světě? Když prostě... on je tak úžasnej!