Letím ke hvězdám a slunce svítí....

Jo, cítím se skvěle, skvěle, skvěle a musim si to užít, dokud to nepřejde. Cestou domů jsem měla pocit, že se budu vznášet a v očích jsem měla slzy štěstí. Úžasný pocit. Hodně dlouho jsem ho nezažila. 

Měla jsem parádní víkend. A dokoknce prodloužený.

Kdybych vymazala všechny svoje pocity, tak bych měla docela fajn víkend. Když jsem dneska psala kolegyni, co jsem dělala o víkendu, tak jsem si uvědomila, že jsem dělala samé super věci. Škoda, že jsem se podle toho i necítila. V sobotu před obědem jsem se byla projít v jedný pražský oboře, kde to miluju. Nikdo tam nebyl, všude bylo bahno nebo led, ale bylo to super. Ptáci už zpívali a hezky to

Vzbudila jsem se před sedmou hodinou a už jsem neusnula. Mám pořád strach spát. Do toho se přidala úzkost. Seděla jsem tu 2 hodiny ztuhlá úzkostí a úplně v prdeli. Já nechci! Já se chci někdy pořádně a s chutí vyspat! Fakt závidím všem, kteří v klidu a rádi spí. Snad mě to taky ještě někdy potká. Takhle se totiž nedá žít. Fakt nedá.

Doktor mi ve středu napsal prášky na spaní. Bránila jsem

Snažím se, aby se můj život vrátil zpátky do starých kolejí, ale musím se přiznat, že mi to moc nejde. Trochu jsem se tím žárem, co mezi mnou a pianistou byl, popálila. Aspoň už teda nebrečím, no. Ale je mi smutno. 

Včera jsme se poprvé od rozloučení potkali na facebooku a hned mi psal. Což mě příjemně překvapilo. Psal mi, že za mnou chtěl v úterý v noci znovu přijet, ale jeho tělo

... pokračování pro zvědavce.  Včera jsem končila článek tím, že mi přišla smska od pianisty, kde mi děkoval za krásný čas, který jsme spolu strávili a že doufá, že to cítím stejně. Napsala jsem mu, že to stejně cítím a že bych ho chtěla zase někdy vidět. Myslela jsem tím, že doufám, že zase někdy přiletí a

No, tak jo, moje pocity se pomalu začínají usazovat. Že bych zrovna skákala štěstím, to se teda říct nedá. Spíš asi naopak.

Řekla bych, že večer se opravdu vydařil. Potkali jsme se v půl pátý v kavárně Slávie. Vypadal líp než jsem si ho pamatovala. Jo, bylo to jiný než přes internet. Lepší. Mohla jsem konečně vidět jeho gesta a jak se tváří, když mluví. A bylo to skvělý. Akorát já

Nechci vás napínat, ale nic moc se neděje. Pianista se dneska ozval lehce po poledni, že už je v Praze a že se dneska uvidí s ostatníma z tria a domluví se s nima na programu a pak mi dá vědět, kdy má čas. A od té doby nic. Musím se přiznat, že jsem tak nervózní, že jsem si docela i přála, aby se snad radši ani neozval a já se s ním tím pádem nemusela sejít. Ale zdá se, že on mě asi bude chtít

Je tady den, na který jsem čekala 4 měsíce. Připadalo mi to jako celá věčnost a najednou je to tu. Dneska přiletí pianista. Sice nejsme domluvení, kdy konkrétně se sejdeme, ale jsme domluvení, že se mi ozve, až zjistí, co a jak. Děsím se momentu, že mi zavolá a se mnou to sekne. Nezvednu to a budu koukat na zvonící telefon.  Asi

Tudududu... Tak jo, už jsme si s pianistou vyměnili čísla.  Včera večer jsem mu psala, ať si s sebou vezme hodně teplý oblečení, že je tady fak zima a o víkendu bude ještě větší. Při té příležitosti jsme se domluvili, že mi dá vědět, kdy bude mít čas, až přiletí a vyměnili jsme si čísla. Pane Bože, já jsem

Nemůžu vás připravit o něco, co se momentálně odehrává u nás v rodině. Řekla bych, že tomu asi ani nikdo neuvěří. Já samotná jsem z toho trochu na rozpacích a nevím, co si o tom mám myslet. Ani nevím, jestli je to trvalý stav a jestli se to náhodou zase nezmění. 

Asi jste si všimli, že zasnoubení bráchy jsem  vzala celkem v pohodě a už delší dobu se vůbec nezmiňuju o švagrové.