Středa 01-02-2012

Tudududu... Tak jo, už jsme si s pianistou vyměnili čísla.  Včera večer jsem mu psala, ať si s sebou vezme hodně teplý oblečení, že je tady fak zima a o víkendu bude ještě větší. Při té příležitosti jsme se domluvili, že mi dá vědět, kdy bude mít čas, až přiletí a vyměnili jsme si čísla. Pane Bože, já jsem tak nervózní!!!! Zase jsem z toho dneska nějak blbě spala. Musim se uklidnit. Nemá cenu se nervovat dopředu. Krom toho si myslim, že to bude úplně v pohodě. Intuice... Ale těším se na něj. Těším se na to, že strávim večer s pěkným a přijemným chlapem.  Ještě musím vymyslet, kam půjdeme. Těší se na český pivo a na knedlíky.

Včera jsem byla na kontrole u doktorky a domluvily jsme se, že ještě do konce týdne zůstanu doma a v pondělí si přijdu pro ukončení neschopenky. Když slyšela, jak mluvím, tak mi navrhovala úterý. A já si přitom myslela, že tam naběhnu pro ukončení neschopenky v pátek a v pondělí už hezky pomažu do práce. Tak jsem to ukecala na to pondělí s tím, že hned od ní půjdu do práce. Jsem ráda, že mam aspoň ty vycházky, jinak by mě kleplo. Včera od doktorky jsem to vzala přes nábřeží. Miluju to tam. Škoda, že je zima. Vydržela bych tam sedět a koukat na labutě a kachny a panorama Prahy hodiny. Půjdu tam dneska zase. A taky jsem si řikala, že bych se mohla zastavit pro spodní prádlo u paní Konarovský s poukázkou, kterou jsem dostala k Vánocum. Až budu chodit do práce, tak Bůh ví, kdy se tam dostanu.

Psychika se mi celkem zklidnila, až na to spaní teda. V pondělí jsem byla u psycholožky a dostala jsem docela čočku. Pořád si ve všem bránim tim svým věčným strachem. Nebaví mě to. Hlavně, že mam doma knížku o životě beze strachu. Čím z toho se řídim? Ničim. Vyhozený peníze. Takže se k tomu hezky vracim a budu na sobě makat, abych se toho zbavila. Chci začít ží přítomností a ne v představách, ze kterých jsem pak akorát zklamaná. Chci si začít uvědomovat, že mám strach z nesmyslných věcí a nechci se v tom cyklit. Já mám totiž strach ze strachu. Zní to pitomě, ale je to tak. Prostě se nedokážu uvolnit. Mám strach, že když to udělám, tak přijde strach a úzkost. Což je teda strach z toho, že budu mít strach. Jo... magor. Ale to o mě víte všichni, co to tady čtete. Uvědomuju si, jak strašně jsem pořád ztuhlá a jak se zuby, nehty držím věcí, které bych měla pustit a nechat jít. Držím se toho svého strachu, protože jsem na něj zvyklá a nedokážu si představit žít bez něj. Žít si v klidu, být spokojená, uvolněná, užívat si života. To je pro mě sci-fi. A já bych to chtěla převést do reality. Takže si budu vést deník úspěchů a budu si tam zaznamenávat všechno, co se mi povedlo a všechny svoje pocity, které jsem ten den měla. Chtěla bych si to psát fakt každý den. Taky musím denně relaxovat a uvolňovat se. Jak je mi líp, tak začnu totiž všechno flákat.

Začínám to flákat už teď a štve mě to. Začala jsem totiž sledovat seriál Upíří deníky a chytlo mě to tak, že nejsem schopná přestat se dívat. Každý díl končí tak, že musím vidět, začátek dalšího, takže pak koukam dál a dál a dál. Každý večer si řikam, že půjdu spát dřív, ale nějak se nedaří. Tak snad se mi to podaří dneska. Hraje tam tenhle herec: http://www.google.cz/search?q=ian+somerhalder&hl=cs&prmd=imvnso&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=GQkpT9uyMoHu-gaJwIDOBQ&sqi=2&ved=0CDgQsAQ&biw=1366&bih=667. Ze začátku je to pěknej parchant, takže se mi vůbec nelíbí, ale postupně se to zlepšuje a teď už... aaaaaach.  Jdu si pustit další díl...