Sobota 18-02-2012

Vzbudila jsem se před sedmou hodinou a už jsem neusnula. Mám pořád strach spát. Do toho se přidala úzkost. Seděla jsem tu 2 hodiny ztuhlá úzkostí a úplně v prdeli. Já nechci! Já se chci někdy pořádně a s chutí vyspat! Fakt závidím všem, kteří v klidu a rádi spí. Snad mě to taky ještě někdy potká. Takhle se totiž nedá žít. Fakt nedá.

Doktor mi ve středu napsal prášky na spaní. Bránila jsem se tomu, protože jsem poslední noci nespala úplně špatně, ale dneska si ten prášek prostě asi vezmu a vykašlu se na všechno. Takhle se akorát trápim a přitom se fakt potřebuju vyspat. Krom toho se už předem nervuju z toho, že bude zase večer a zase spaní. A tím si zase rozbíhám kolotoč úzkostí i přes den a zase se začínám cítit hůř a hůř. Přitom dělám všechno, co jsem začala dělat, když jsem byla na neschopence. Relaxuju, dýcham, všechno si píšu. Dokonce jsem si koupila bachovy esence (http://www.bachovaterapie.cz/krizova.php), ale evidentne to nepomáhá. Nebo toho beru málo nebo já nevim. Doporučila mi to psycholožka s tím, že to nepomáhá jenom na fyzické úrovni jako prášky, ale i na psychické, podporuje to sebeléčivé účinky v těle.

Asi jsem si vědoma toho, co to vyvolalo. Určitě pocity, které mám spojené s pianistou. Stýská se mi po něm a kdykoli si píšeme, tak špatně spim. Včera jsme si zase psali. Píšeme si teď docela často a většinou je to on, kdo mi píše. Doktor považoval za úspěch, že jsem si románek užila a nezhroutila se z toho. Nevím, jestli to nezakřiknul.

Hodně na vině je taky práce. Už jsem tady psala, že jsem narazila na jednu krávu. Strašně mě to stresuje. Nakládá na mě strašně moc práce a stresuje mě otázkama, jestli už to mám hotový a když ne, tak hodí ksicht. Je nepříjemná a chová se povýšeně. Přitom je o 4 roky mladší než já a dělá plno chyb. Ale mě dává každou chybičku parádně sežrat. A přitom to ani není moje přímá nadřízená a já nepracuju jenom pro ní. Tohle jsem zažila skoro v každý práci, tak proč to prožívám znovu? Proč se to pořád opakuje? Proč nemůžu mít aspoň v jedný práci klid? A proč jsem se vlastně ještě nenaučila stanovit si hranice a za ty už nikoho nepustit? Přece jsem zvládla toho kreténa v bývalé práci a ustála jsem to, tak jaktože jsem teď ze všeho tak strašně rozhozená a začalo mi být zase zle? Ona přitom není taková svině, jako byl ten bývalý šéf. Je jenom hodně sebevědomá, nepříjemná a nafoukaná. Přitom ani nevím, na co.

Ono je to všechno způsobené jednou věcí, o které už jsem tady psala x-krát. Nemám se ráda, nevěřím si. Snažím se na tom pracovat. Fakt. Dala jsem na radu Lentilky a začala jsem si říkat do zrcadla, že se mám ráda. Je to zvláštní.  Radí se to i v knížce Miluj svůj život. Je tam ještě plno jiných věcí - jako třeba napsat si, co bych měla (dělat práci bezchybně a co nejrychleji, aby byla spokojená kolegyně) a pak si uvědomit, co opravdu chci.

Uvědomit si, k čemu mě nutí okolí a co chci a cítím já. Taky je dobrý si napsat seznam věcí, které se mi podařily a vracet se k tomu. Můj problém je v tom, že když se mi něco podaří, tak to beru jako samozřejmost, protože tak by to přece mělo být, ne? Možná bych si mohla uvědomit, že ne. Povedlo se mi plno věcí a plno těžkých věcí jsem ustála a z toho bych měla čerpat. Měla bych si, kua, konečně začít věřit. Copak je normální, že jsem ustála skandál v minulé práci a nezhroutila se z toho? Není! Je to úspěch! Sama psycholožka mi řekla, že před pár lety bych skončila v Bohnicích na kapačkách. A já to zvládla. A teď to všechno zvládnu taky. Jenom nerozumím tomu, proč to trvá tak dlouho. Asi prostě potřebuju čas, který nějak stále nejsem ochotná si dát. Je to pořád dokola se mnou, fakt že jo. Ale to nevadí, i tak se MÁM RÁDA!

Dobře, tak jsem se vzbudila brzo a měla jsem úzkost. To neznamená, že se mi to zase rozjede. Teď se cítím líp a dneska v noci se hezky vyspim. Nebudu se cyklit ve strachu ze strachu. Budu myslet pozitivně. Ano, mám strach z pondělí, kdy bude v práci zase ta protivka, ale teď je sobota a já budu odpočívat a věnovat se sama sobě a učit se mít ráda. Venku je krásně, půjdu se proběhnout do lesa a odpoledne jdu na relaxační masáž hlavy. A pak se možná domluvim s kamarádkou, aby přijela na návštěvu. A pak si vezmu prášek a prostě se pořádně vyspim.

(Jsem zvědavá, jak dlouho mi tohle odhodlání vydrží. Jak se tak znam, tak budu za chvíli skučet, že je to všechno zase v prdeli, že se mi to vrátilo a že zase určitě skončim na neschopence - i kdyby, tak co? Hlavně, aby mi bylo dobře, ne?Hm, jo necyklit se, necyklit se. Ale proč je to tak těžký??? Možná, že kdyby to bylo jednoduchý, tak bych si pak nevážila úspěchů.... kterých si stejně nevážím.... hmmm....)