Článek Pondělí 20-02-2012
Komentáře k článku: Pondělí 20-02-2012
imperatrice: Jak píšeš o tý radě, že máš přestat utíkat před strachem, zastavit se, otočit a na svůj strach se podívat, tak konkrétně tohle jsem v tý knize vůbec nepochopila. Co mam vlastně dělat, co ta rada míní? Fakt nevim a to jsem si to četla několikrát. 
Očekávání a fantazie.. Hotová zhouba 
Očekávání je dopřednej prznitel všeho.
Je zvláštní, že mně přijde patřičný se na lidi v práci usmívat, i když mi neni dobře (ale to neznamená, že se usmívám). Ale já mam příjemný vystupování v popisu práce. Tak asi proto. A taky proto, že mi přijde blbý někoho obtěžovat svým otráveným ksichtem (ale dělám to).
O životě s maskou jsem psala i u sebe a právě po načerpání informací z týhle knihy. 
A od tý doby se se mnou nic nezměnilo - stále se snažím vypadat před ostatníma lepší než jsem. Ale co to vlastně je, to lepší já? Třeba je zrovna horší.. A vlastně se mi moc nedaří se přetvařovat, neumim to.
Že nechceš žít beze strachu.. Něco mi to připomíná. Řekla jsem si, že dneska zkusim bejt pozitivní. Ale už ráno mě to sralo. Chtěla jsem si pořádně zanadávat, jak debilní je to vstávání a jak nesnášim ráno atd. V tu chvíli se mi fakt chtělo bejt negativní a obtěžovalo mě myslet pozitivně. Nucený myšlenky na to, že život je úžasnej, mi zněly jako ironie. Ráno mi prostě přišlo jako bych vyloženě nechtěla opustit svoje negativní myšlenky, ve kterých se stále pachtím.
orchidejka: Fakt jsi to nepochopila? Ty nemáš pocit, že když cítíš strach, tak před ním utíkáš? Třeba tím, že se snažím něčím zabavit a nemyslet na to? Já utíkam pořád, takže je to pro mě hodně cenná rada. Prostě ho přijmout jako jeden ze svých pocitů a pak se s ním rozloučit a zamávat mu. 
Určitě je dobrý se na lidi v práci usmívat a být příjemná, ale u mě je to už trochu extrém. Já se usmívám, i když je mi fakt zle. To už musí být něco, abych se konečně usmívat přestala a okolí poznalo, že se něco děje. To už jsem většinou těsně před zhroucenim. Buď ráda, že se ti nedaří přetvařovat, bere to zbytečně moc energie.
Jo, optimistický myšlení je těžký. Je to práce na dlouho, než se to člověk naučí a asi by na tom měl makat v podstatě celý život.
imperatrice: Jo, takže když se bojim, první krok je nejít se zabavit něčím jiným, ale zabývat se tím strachem. A co dál. Nemyslim si, že se v něm mam pachtit a vyžívat se v něm, tak to asi myšleno neni. Zkus mi to demonstrovat na konkrétním případě. Dejme tomu, že se ráno bojíš, že večer neusneš. Co konkrétně s tim strachem během dne provedeš nebo máš provést? "Rozloučit se s ním", to je pro mě příliš všeobecná rada. Tedy neuskutečnitelná. Představuju si to, že si řeknu "a dost", ale to ho vlastně potlačim, no ne? Prostě tu radu nechápu.
imperatrice: ...tim "a dost" ho potlačim, ale nevyřešim - tak jsem to myslela. Fakt bych docela ráda věděla, co je touhle radou myšleno, protože zrovna též svádim boj s něčim konkrétním. 
Ach jo, nejdřív si něco přeju a pak se bojim, že k tomu fakt dojde.
imperatrice: Ve chvíli, kdy si něco přejeme, nedozíráme veškerý okolnosti a následky. Vidíme jen to hezký, co to přinese. Jenže to hezký se dostaví jen ve velikosti milimetru krychlovýho, zatimco ten voser kolem má velikost Kolose rhódského. 
orchidejka: Nooo, já jsem kolem nikdy až takovej voser neměla. Ale ono je někdy těžký vyrovnat se i s tím, že se nám přání splnilo. Zní to paradoxně, ale je to tak.
orchidejka: No, ono se to dost těžko vysvětluje. Prostě si v tu chvíli musíš uvědomit, že máš strach a že je to nesmysl. Tak si neřekneš "a dost", ale řekneš si, že máš prostě strach, že je to tvůj strach a přijmeš ho, pokusíš se uvědomit si, kde ho cítíš, jestli v žaludku nebo v plicích nebo jinde. A pak prostě jenom dýcháš a vnímáš ten strach a on odejde. Ale nesmíš se jím zabývat víc. Jinak se v tom začneš cyklit. Prostě ho jenom cítit a když cítíš, že odchází, tak mu zamávat. Je to srozumitelný?
imperatrice: ...a on odejde. No to nevim teda. Zní to logicky, ale když se zamyslim... Mám pocit, že když mu já konkrétně dovolim ho cítit, tak právě poroste, ne? Až nakonec vyroste do mega rozměrů, kdy se dusim.
Víc mi na tohle zabírá rada z jiný knížky, a sice uvědomit si, že není na světě nic, co bych nezvládla. To se pak ten strach trochu zmenší. Ale za pár hodin udeří zas a ve stejný velikosti jako předtim.
orchidejka: Pokud se ti strach rozrůstá, tak ho živíš a nenecháváš ho jenom projít. Když začneš cítit strach, tak asi hned myslíš na nejhorší, ne? A to právě nesmíš. Nesmíš myslet. Což se hrozně jednoduše řiká.
Pokud ti ale pomáhá jiná rada, tak se drž spíš toho...