Komentář, na který odpovídáte
orchidejka: Fakt jsi to nepochopila? Ty nemáš pocit, že když cítíš strach, tak před ním utíkáš? Třeba tím, že se snažím něčím zabavit a nemyslet na to? Já utíkam pořád, takže je to pro mě hodně cenná rada. Prostě ho přijmout jako jeden ze svých pocitů a pak se s ním rozloučit a zamávat mu. 
Určitě je dobrý se na lidi v práci usmívat a být příjemná, ale u mě je to už trochu extrém. Já se usmívám, i když je mi fakt zle. To už musí být něco, abych se konečně usmívat přestala a okolí poznalo, že se něco děje. To už jsem většinou těsně před zhroucenim. Buď ráda, že se ti nedaří přetvařovat, bere to zbytečně moc energie.
Jo, optimistický myšlení je těžký. 
Je to práce na dlouho, než se to člověk naučí a asi by na tom měl makat v podstatě celý život.