Neděle 12-02-2012

Snažím se, aby se můj život vrátil zpátky do starých kolejí, ale musím se přiznat, že mi to moc nejde. Trochu jsem se tím žárem, co mezi mnou a pianistou byl, popálila. Aspoň už teda nebrečím, no. Ale je mi smutno. 

Včera jsme se poprvé od rozloučení potkali na facebooku a hned mi psal. Což mě příjemně překvapilo. Psal mi, že za mnou chtěl v úterý v noci znovu přijet, ale jeho tělo vypovědělo službu a usnul. No, já jsem šla spát taky dost brzo a spala jsem asi 10 hodin. Pokud bych nespala další noc, tak už bych ve středu v práci asi umřela. Takže je asi snad i dobře, že nepřijel. Taky mi psal, jak to bylo úžasný a jak vzpomíná na to, jak svlíkal moje krásný tělo a ... Samý krásný věci mi psal.  Napsala jsem mu, že kdyby si náhodou chtěl udělat výlet za mnou do Prahy, tak je tu víc než vítaný. Sice vím, že to neudělá, ale chtěla jsem, aby to věděl. Jo, napsal mi, že tuším správně - nepřijede. Napsal mi, že já jsem kdykoli vítaná v Amsterdamu, ale nechce ve mě vyvolat nějaký očekávání. Tak jasně, že tam nepojedu. Už takhle je pro mě strašně těžký se s tím nějak poprat a nějak to vstřebat. Ještě abych s ním strávila víkend.

Bavili jsme se docela dlouho. Posílal mi odkazy na nějakou muziku, kterou poslouchá. Dost mě překvapilo, že poslouchá taneční hudbu stejně jako já. Máme toho tolik společného, že mi z toho jde hlava kolem. Najednou mi ani ta angličtina nepřijde jako velká překážka. Je to takový nějaký přirozený. Dokonce jsem se v pondělí párkrát přistihla, že jsem na něj málem začala mluvit česky, protože mi prostě přišlo tak přirozený být s ním a mluvit s ním. Tentokrát to na chatu bylo jiný. Jsme si mnohem blíž.

A já se to všechno fakt snažím brát tak, jak to je. Jakože to byl hezký románek a to je všechno. Nic víc z toho nebude. Měla jsem jít včera na drink se zrzkou, ale je nemocná. A já jsem TAK potřebovala vypadnout ven! Ale napsala mi hezkou smsku. Taky si prožila pár takových románků jako já a napsala mi, že s cizincema je to většinou jenom o super zážitku. Jeden takový cizinec jí na letišti řekl, aby nebyla smutná z toho, že je konec, ale aby byla šťastná, že se to stalo. To si budu muset někam zapsat. Je to tak pravdivý! Ale zároveň tak těžký!!! Ještě mi napsala, že teda máme dvě možnosti. Buď nic super nezažít a být emočně neutrální nebo něco super božského zažít, užít si ten románek, i když se nebude opakovat. A to i přesto, že je to citově dost náročný. Ona je ta, která si užívá. Vždycky jsem ty její zážitky poslouchala s tím, že já bych něčeho takového nebyla schopná, protože to potom moc bolí a protože nemá cenu jít do něčeho, co nemá žádnou budoucnost. Byla jsem ta, která nic super nezažívala a byla emočně neutrální. Nebyla jsem šťastná, ale ani jsem nebyla tak v prdeli jako teď. Byla jsem prostě neutrální. Teď mám super zážitek a jsem emočně hodně v prdeli. Tak co je lepší? Možná je asi lepší mít super zážitky a nějakou dobu se z nich hrabat.

A dovolit si cítit. Vlastně bych mu měla poděkovat za to, že jsem si k sobě někoho pustila víc než obvykle, že u mě někdo poprvé po sedmi letech spal, atd.

Zároveň mám teď ale velkou potřebu se před ním chránit. Na facebooku se radši moc nevyskytuju a i když jsem mu napsala, že může kdykoli přijet, tak to vlastně asi ani nechci. Pokud z toho má být něco víc, tak ano. Pokud by ale přijel a zase odjel a řekl mi, že z toho nic jiného nebude, tak to nechci. Bolí to a já nejsem schopná to snášet. Možná by bylo lepší, kdyby mi ani nepsal. Kdyby prostě zmizel. Pak bych možná neměla žádná očekávání a mohla bych jít dál. Od té doby, co jsem ho potkala, blbě spim. Mám strach. Strach ze vztahů, strach z blízkosti. Nechápu proč. Nevím, co se mi stalo. Tak asi půjdu zase na rodinné konstelace. Ale bojím se toho, co se tam dozvím. Asi to nebude nic příjemného.

Dnešek budu trávit sama se sebou, což je asi to nejhorší, co se mohlo stát. Ale dokoukám zbytek Upířích deníků, potřebuju uklidit, vyžehlit a taky vyprat povlečení, ve kterém spal pianista. Pak už mi ho tady nebude nic připomínat. A asi taky vyrazim na chvilku ven s foťákem. Měla jsem jet na oběd k mámě, ale pohádaly jsme se, protože nedokáže pochopit, že mi není 15 a že jí nebudu volat každý den a hlásit jí všechno, co dělám. Řekla mi, že se jim ozvu, jenom když něco potřebuju a to se mě fakt dotklo, protože to není pravda. Krom toho tam bude zase brácha se švagrovou a mě se ani moc nechce poslouchat zase o jejich svatbě. No, takže to, že budu sama, bude asi možná i lepší, než být tam.