Moc bych si někdy přála tohle nechat zahrát mamě: 

Mám jí strašně ráda a fakt bych jí někdy chtěla poděkovat za to, že mě vychovala. Vím, že ona mě má taky ráda. Strašně moc. A dělala všechno co mohla, aby mě vychovala dobře. Tak proč jsou mé vzpomínky na dětství a dospívání tak bolestivé? A proč tady u toho bulím jak želva a je mi to všechno tak strašně líto???

Dlouho jsem nepsala a musím se přiznat, že ani teď se mi nechce. Většinu věcí si teď píšu na papír a moc se mi o ně nechce dělit.

Takže jenom krátká zpráva - žiju.  A dostala jsem se do stádia, kdy musím vyřešit svůj vztah s mámou. Je to hodně nepříjemné a bolestivé, ale už se v tom nechci plácat

S touhle písničkou se teď probouzím i usínám: 

Nejenom její hlas, ze kterého mi leze mráz po zádech, ale i ten text je prostě úžasnej. Je to o někom, koho ona miluje a slyšela, že si někoho našel, oženil se a plní

Bylo nebylo, žila jednou jedna Malá duše, která řekla Bohu: "Já vím, kdo jsem!"

A Bůh řekl: "To je báječné! A kdo tedy jsi?"

Malá duše vykřikla: "Já jsem Světlo!"

Bůh se zeširoka usmál a pravil: "Správně! Jsi světlo."

Objevila jsem na Picasu možnost vytvořit koláž a jelikož jsem tvor zvídavý, tak jsem to zkusila. A výsledek mě fakt příjemně překvapil! Takže všichni členové rodiny a kamarádky, jejichž děti jsem nafotila už budou muset trpět moje výtvory, které budou dostávat jako dárky k narozeninám, svátkům, Vánocům... Kdybych si tady teda někdy stěžovala, že mi ubývají kamarádky, tak víte proč. :-)

Protože se poslední dobou cítím pod psa, snažím se aspoň dělat si drobné radosti. Chodím hodně fotit, scházím se s kamarádkama, byla jsem na manikůře a včera jsem byla na výstavě orchidejí. Samozřejmě jsem neodolala a jednu orchidej jsem si koupila. Je nádherná, pořád na ní musím koukat.

Pak jsem si jela udělat ještě jednu radost. K Vánocům jsem od mámy dostala poukázku na nákup spodního

Od minulého víkendu nejsem schopná bavit se s mámou. Asi se ani není čemu divit po tom všem, co mi řekla. A díky tomu, jak se cítím, bych řekla, že se provalila ta pomyslná hráz, za kterou jsem všechny svoje pocity vůči ní a otčímovi schovávala. Všechen ten vztek, smutek, zklamání. Každou chvíli se mi z toho všeho chce brečet. Je to všechno strašně nepříjemné, ale nezbyde nic jiného, než si to

Dnešní svět je divnej. Uspěchanej a plnej přetvářky. Včera jsme se o tom bavily s psycholožkou. Společnost od nás vyžaduje, abychom se pořád usmívali a byli na ostatní milí. Člověk si ani nemůže dovolit být smutný, zklamaný.

Není to tak jenom v práci a ve společnosti. Já se musím neustále usmívat i na návštěvě u mámy. Mezi svými nejbližšími. Ani tam si nemůžu dovolit být já. A to je hodně