Orchidejka | My diary

Moc bych si někdy přála tohle nechat zahrát mamě: 

Mám jí strašně ráda a fakt bych jí někdy chtěla poděkovat za to, že mě vychovala. Vím, že ona mě má taky ráda. Strašně moc. A dělala všechno co mohla, aby mě vychovala dobře. Tak proč jsou mé vzpomínky na dětství a dospívání tak bolestivé? A proč tady u toho bulím jak želva a je mi to všechno tak strašně líto???

S touhle písničkou se teď probouzím i usínám: 

Nejenom její hlas, ze kterého mi leze mráz po zádech, ale i ten text je prostě úžasnej. Je to o někom, koho ona miluje a slyšela, že si někoho našel, oženil se a plní

Objevila jsem na Picasu možnost vytvořit koláž a jelikož jsem tvor zvídavý, tak jsem to zkusila. A výsledek mě fakt příjemně překvapil! Takže všichni členové rodiny a kamarádky, jejichž děti jsem nafotila už budou muset trpět moje výtvory, které budou dostávat jako dárky k narozeninám, svátkům, Vánocům... Kdybych si tady teda někdy stěžovala, že mi ubývají kamarádky, tak víte proč. :-)

Od minulého víkendu nejsem schopná bavit se s mámou. Asi se ani není čemu divit po tom všem, co mi řekla. A díky tomu, jak se cítím, bych řekla, že se provalila ta pomyslná hráz, za kterou jsem všechny svoje pocity vůči ní a otčímovi schovávala. Všechen ten vztek, smutek, zklamání. Každou chvíli se mi z toho všeho chce brečet. Je to všechno strašně nepříjemné, ale nezbyde nic jiného, než si to

Dnešní svět je divnej. Uspěchanej a plnej přetvářky. Včera jsme se o tom bavily s psycholožkou. Společnost od nás vyžaduje, abychom se pořád usmívali a byli na ostatní milí. Člověk si ani nemůže dovolit být smutný, zklamaný.

Není to tak jenom v práci a ve společnosti. Já se musím neustále usmívat i na návštěvě u mámy. Mezi svými nejbližšími. Ani tam si nemůžu dovolit být já. A to je hodně