Malá duše a Slunce

Bylo nebylo, žila jednou jedna Malá duše, která řekla Bohu: "Já vím, kdo jsem!"

A Bůh řekl: "To je báječné! A kdo tedy jsi?"

Malá duše vykřikla: "Já jsem Světlo!"

Bůh se zeširoka usmál a pravil: "Správně! Jsi světlo."

Malá duše měla velikou radost, že přišla na věc, na kterou měly přijít všechny duše v celém Království.

"Hurá," radovala se, "to je nádhera!"

Jenže to, že věděla, kým je, jí brzy přestalo stačit. Pocítila teď zvláštní touhu tím, kým je, také být. A tak se vrátila zpátky k Bohu a řekla: "Ahoj Bože! Když už vím, kdo jsem, mohu tím také být?" 

A Bůh na to řekl: "Chceš říct, že si přeješ být tím, čím už jsi?" 

"Víš," odpověděla Malá duše, "nestačí mi už jen vědět, kým jsem, chci tím doopravdy být. Chci poznat, jaké to je být Světlem!"

"Ale ty už jsi Světlo!" zopakoval Bůh a znovu se usmál.

"Ano, ale já chci pocítit, jaké to je!" křičela Malá duše.

"Ale ovšem," řekl Bůh pobaveně, "mohlo mě to napadnout dřív. Vždycky jsi měla ráda dobrodružství." Pak se ale jeho výraz změnil. "Je v tom jeden malý háček..."

"Hm, a jaký?" zeptala se Malá duše.

"Neexistuje totiž jic jiného než Světlo. Víš, nestvořil jsem nic, čím bys nebyla. Není právě snadné prožít sama sebe takovou, jaká doopravdy jsi, když neexistuje nic, čím nejsi."

"Cože?" vyhrkla Malá duše, kterou to trochu zmátlo.

"Podívej se na to takhle," řekl Bůh. "Jsi jako svíčka ve Slunci. A jsi tam na správném místě. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří Slunce. Bez tebe by Slunce nebylo Sluncem. Leda, že by to bylo Slunce bez jedné ze svých svíček... ale to už by vůbec žádné Slunce nebylo - nesvítilo by totiž tak jasně. Proto je otázka, jak poznat sebe sama jako Světlo, když jsi světlem obklopena."

"Hmm," ozvala se Malá duše, které už zase otrnulo, "ty jsi Bůh. Tak něco vymysli!"

Bůh se začal znovu usmívat. "Už to mám," řekl. "Jelikož nemůžeš poznat sebe sama jako Světlo, když jsi ve Světle, obklopíme tě Tmou."

"Co je to tma?" zeptala se Malá duše.

A Bůh jí odpověděl.

"To je to, co nejsi."

"Budu se tmy bát?" polekala se Malá duše.

"Jen pokud se pro to rozhodneš," odpověděl Bůh. "Ve skutečnosti se není čeho bát, pokud se nerozhodneš, že se bát chceš. Vždyť vidíš, že si to všechno jen vymýšlíme. Hrajeme si na to."

"Aha," řekla Malá duše a hned jí bylo lépe.

Potom Bůh Malé duši vysvětlil, že k tomu, aby vůbec mohla něco prožít, se musí objevit pravý opak. "Je to veliký dar," řekl Bůh, "protože bez něj bys nemohla poznat, jaké věci jsou."

"Bez zimy bys nemohla poznat teplo, bez toho, co je nahoře, bys nepoznala, co je dole, bez rychlého bys nepoznala, co je pomalé. Bez levého bys nepoznala pravé, a to, co je tady, bys nepoznala bez toho, co je tam. A jak bys poznala teď, kdyby nebylo jindy?"

"A proto," uzavřel Bůh, "jsi-li obklopena tmou, nehroz na ni pěstí, nezvyšuj na ni hlas a neproklínej ji."

"Raději buď tmě Světlem a nemrač se na ni. Pak poznáš, kým doopravdy jsi, a poznají to i všechny ostatní duše. Dovol svému Světlu zářit tak, aby každý poznal, jak jsi jedinečná!"

"Ty myslíš, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?" zeptala se Malá duše.

"Zajisté!" odpověděl Bůh, který už se zase nemohl ubránit smíchu. "Je to to nejlepší, co můžeš udělat. Ale pamatuj, že "jedinečná" neznamená "lepší". Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Bohužel na to mnoho lidí zapomnělo. Když uvidí, že svou jedinečnost ukazuješ ty, uvědomí si, že mohou být jedineční i oni."

"Jupí!" vykřikla Malá duše a začala tancovat a poskakovat a smát se a skákat radostí. "Můžu být tak jedinečná, jak jen budu chtít!"

"Ano, a můžeš začít teď hned," řekl Bůh, který tancoval, poskakoval a smál se spolu s Malou duší. "Řekni mi ale, čím chceš být jedinečná?"

"Čím chci být jedinečná?" opakovala Malá duše. "Tomu nerozumím."

"Inu," vysvětloval Bůh, "být Světlem znamená být jedinečná, být něčím zvláštní. A jedinečná můžeš být mnoha způsoby. Můžeš být třeba laskavá, vlídná, tvořivá nebo trpělivá. Vymyslíš ještě něco, čím bys mohla být jedinečná?"

Malá duše chvíli tiše seděla a pak vykřikla: "Napadá mě spousta možností, jak být jedinečná! Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být něčí kamarádkou. Je jedinečné být pozorná k druhým!"

"Ano!" souhlasil Bůh, "a Ty můžeš být v každém okamžiku všemi těmito možnostmi najednou, stejně tak jako mnoha dalšími způsoby, pro které se rozhodneš. Být Světlem znamená právě tohle."

"Já vím, čím chci být, já vím, čím chci být!" jásala dušička. "Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Je odpouštění jedinečné?"

"Ó ano," ujistil Bůh Malou duši. "To je velmi jedinečné."

"Hurá," radovala se Malá duše. "Tak tím chci být. Chci odpouštět. Chci poznat, jaké to je, když odpouštím."

"Dobrá," řekl Bůh, "ještě něco bys ale měla vědět."

Malá duše začínala být netrpělivá. Jakoby se nic neobešlo bez komplikací. "Co bych tedy ještě měla vědět?" povzdechla si.

"Není nikdo, komu bys mohla odpustit."

"Nikdo?" Malá duše tomu nemohla uvěřit.

"Nikdo!" zopakoval Bůh. "Všechno co jsem stvořil, je dokonalé. V celém Stvoření není jediná duše, která by byla méně dokonalá než Ty. Jen se kolem sebe rozhlédni."

Až teď si Malá duše všimla, jak veliký zástup se kolem ní shromáždil. Přišly duše z široka i z daleka - z celého Království. Zpráva o tom, že Malá duše vede s Bohem tento neobvyklý rozhovor, se totiž rychle roznesla, a každý chtěl slyšet, o čem si povídají.

Malá duše užasle hleděla na bezpočet jiných duší, které se zde sešly a musela s Bohem souhlasit. Žádná z nich nevypadala méně nádherná, méně vznešená či méně dokonalá než ona sama. Duše, které se zde sešly, vypadaly tak zázračně a vyzařovalo z nich jasné Světo, že na ně Malá duše stěží mohla pohlédnout.

"Komu bys tady chtěla odpouštět?"

"Panečku, to nebude žádná legrace!" zabručela si Malá duše pod vousy. "Chtěla jsem vědět, jaké to je, když někomu odpustím. Chtěla jsem cítit, jaké to je být jedinečná právě tím."

A tak Malá duše poznala, jaké to je být smutná.

V tu chvíli vystoupila ze zástupu Přátelská duše. "Netrap se, Malá duše," řekla Přátelská duše, "pomůžu ti."

"Opravdu mi pomůžeš?" rozzářila se Malá duše. "Ale jak?"

"Jednoduše. Dám ti někoho, komu bys mohla odpustit!"

"Ty někoho takového znáš?"

"Určitě!" zašveholila Přátelská duše. "Mohu přece vstoupit do tvého příštího života a udělat něco, co bys mi pak mohla odpustit."

"Ale proč? Proč bys to dělala?" ptala se Malá duše. "Ty, která jsi naprosto dokonalá? Ty, která se umíš rozkmitat takovou rychlostí a záříš tak jasným Světlem, že na tebe stěží mohu pohlédnout! Proč bys chtěla tolik zpomalit své kmitání, že tvé jasné světlo ztmavne a zhoustne? Proč bys jen ty - která jsi tak lehoučká, že tančíš po hvězdách a pohybuješ se celým Královstvím rychlostí své myšlenky - vstupovala do mého života a chtěla se stát tak těžkou, abys mi mohla provést něco zlého?"

"To je přece jasné," řekla Přátelská duše, "udělám to, protože tě miluji."

Zdálo se, že Malou duši tato odpověď překvapila.

"Nediv se tolik," řekla jí Přátelská duše, "vždyť jsi pro mě udělala totéž. Copak si nevzpomínáš? Ach, už tolikrát jsme spolu tančily. Tančily jsme napříč epochami a celými věky. Na tolika místech jsme si spolu tolikrát hrály! Jen si to už nepamatuješ."

"Obě jsme byly Vším. Byly jsme si tím, co je nahoře i tím, co je dole, tím, co je nalevo, i tím, co je napravo. Byly jsme tady i tam, jsme nyní i potom. Byly jsme mužem i ženou, dobrem i zlem - obě jsme byly v roli padoucha i v roli oběti."

"Setkaly jsme se už mnohokrát. A jedna vždy poskytla té druhé dokonalou příležitost vyjádřit a prožít to, čím skutečně jsme."

"A tak," vysvětlovala dál Přátelská duše, "vstoupím i do tvého příštího života a budu tentokrát "tou špatnou". Provedu ti něco opravdu hrozného a ty pak můžeš zažít sebe samu jako tu, která odpouští."

"Ale co mi provedeš?" ptala se Malá duše, která teď trochu znejistěla, "že to bude tak hrozné?"

"Neboj," řekla Přátelská duše a zamrkala, "něco už vymyslíme."

Potom jakoby Přátelská duše zvážněla a pronesla tichým hlasem: "Víš, v jednom máš pravdu."

"A v čem?" chtěla vědět Malá duše.

"K tomu, abych ti mohla ublížit, budu muset zpomalit své kmitání a velice ztěžknout. Budu muse předstírat, že jsem něčím, čím ve skutečnosti nejsem. Takže bych tě na oplátku chtěla o něco požádat."

"Ó, žádej ode mne co chceč, cokoliv si budeš přát!" vykřikla Malá duše a začala tančit a zpívat. "Hurá, budu mít komu odpouštět, budu odpouštět!" Po chvíli však Malá duše zpozorovala, že Přátelská duše mlčí.

"Copak to je?" zeptala se jí Malá duše. "Co pro tebe mohu udělat? Ty jsi ale anděl, jsem tak ráda, že mi pomůžeš!"

"To se ví, že je Přátelská duše anděl," přerušil je Bůh. "Každý je anděl! Pamatujte, poslal jsem vám jen samé anděly."

Malá duše teď ještě víc než předtím toužila po tom, aby mohla splnit přání Přátelské duše. "Co pro tebe mohu udělat?" zeptala se jí znovu.

"Ve chvíli, kdy na tebe zaútočím a srazím tě na kolena," odpověděla Přátelská duše, "právě v té chvíli, kdy ti provedu to nejhorší, co si dokážeš představit - přesně v tom okamžiku..."

"Ano," přerušila ji Malá duše, "Co...?"

Přátelská duše teď už jen šeptala.

"... vzpomeň jsi, kdo doopravdy jsem."

"Neboj," zajíkala se Malá duše, "to víš, že si vzpomenu, slibuju! Navždy si tě budu pamatovat takovou, jaká jsi tady a teď!"

"To jsem ráda," řekla Přátelská duše. "Víš, budu muset tolik předstírat, že zapomenu, kdo jsem. A jestli si nevzpomeneš, kdo skutečně jsem, zůstanu možná ve svém zapomnění velmi dlouho. A když zapomenu, kdo jsem já, možná to zapomeneš i ty, a budeme ztracené obě dvě. Pak už by nám pomohla jedině nějaká další duše, která by nám oběma připomněla, kdo doopravdy jsme."

"Určitě nezapomeneme!" slibovala znovu Malá duše. "Budu si pamatovat, kdo jsi! A budu ti děkovat za ten největší dar, který mi dáváš - příležitost zažít sama sebe takovou, jaká jsem."

A tak se domluvily. Malá duše vstoupila do nového života s radostí z toho, že je Světlem, které je tak jedinečné, a jehož jedinečnost se jmenuje odpuštění.

Netrpělivě čekala, až bude moci prožít sama sebe jako Odpuštění a děkovat každé duši, která jí to umožní.

A kdykoliv se Malá duše v novém životě setkala s nějakou novou duší, ať už jí toto setkání přineslo potěšení nebo smutek - a zejména když přinášela smutek - Malá duše si pokaždé vzpomněla na to, co jí pověděl Bůh.

Usmál se a řekl: "Pamatujte, poslal jsem vám jen samé anděly."