Pátek 25-03-2011

Dlouho jsem nepsala a musím se přiznat, že ani teď se mi nechce. Většinu věcí si teď píšu na papír a moc se mi o ně nechce dělit.

Takže jenom krátká zpráva - žiju.  A dostala jsem se do stádia, kdy musím vyřešit svůj vztah s mámou. Je to hodně nepříjemné a bolestivé, ale už se v tom nechci plácat dál a chci to jednou pro vždy vyřešit. Ale nevím, jestli to zvládnu. Dokonce jsem se přihlásila na rodinné konstelace, ale mám z toho strach. Tak uvidím, jestli tam půjdu.

Už delší dobu se cítím blbě, teď bych byla ráda, kdyby se mi podařilo začít se cítit aspoň trochu snesitelně. Jde o to, že jsem si vždycky, když jsem měla nějaký problém s mámou, řekla, že to bude dobrý a všechno jsem zametla pod koberec. I když jsem cítila, že to dobrý nebude. I teď mám tendenci to zamést pod koberec, ale nechci. I když naučené zvyky jsou silnější... Teď už ale vím, že to dobré nebude. Prostě nebude. Je mi z toho smutno, ale musím se s tím naučit žít. Ti, co mají v mámě oporu, by si toho opravdu měli vážit. Já nemám oporu ani v mámě ani v tátovi. Nemám nikoho, kdo by mě podržel. Jsem na všechno úplně sama a musím se s tím vyrovnat a naučit se s tím žít. Jsem ráda, že mám aspoň kamarádky, na které se můžu obrátit, když je mi nejhůř. Ale to není rodina... Takže asi tak.