Úterý 15-02-2011

Dnešní svět je divnej. Uspěchanej a plnej přetvářky. Včera jsme se o tom bavily s psycholožkou. Společnost od nás vyžaduje, abychom se pořád usmívali a byli na ostatní milí. Člověk si ani nemůže dovolit být smutný, zklamaný.

Není to tak jenom v práci a ve společnosti. Já se musím neustále usmívat i na návštěvě u mámy. Mezi svými nejbližšími. Ani tam si nemůžu dovolit být já. A to je hodně smutný. 

Jsem teď druhý den doma, zase mě bolí průdušky, tak se mi hlavou honí plno myšlenek a zrovna tohle je jedna z nich. Zítra už jdu naštěstí do práce, takže přijdu zase na jiné myšlenky. Naštěstí.

Paní psycholožka mi řekla plno zajímavých věcí. Třeba to, že člověk se rodí jako čistá bytost, kterou prochází emoce a nemá žádné psychické ani fyzické bloky. Potom je formovaný rodinou, společností, všichni mu říkají, jak se má chovat, co má a nemá dělat a říkat. Člověk pak ukládá své emoce někam hluboko do sebe a tím začínají vznikat psychické bloky. Ty se potom postupně mění ve fyzické a člověk začne být nemocný. Je plno lidí, kteří tomu nevěří. Já osobně tomuhle věřím. Za celý svůj život, jsem v sobě těch emocí zakopala tolik, že špatně vidím, mám alergii, astma a jsem každou chvíli nemocná. Asi se ani není čemu divit, když se podívám na to, jak se ke mě chovají máma s manželem. Podle nich bych měla být pořád v pohodě a usmívat se, protože jsem mladá a přece nemám žádné problémy. Měla jsem teď u nich dost náročný víkend. Po psychické stránce. Fakt to s nima není jednoduchý. A moc dobře si uvědomuju, že to s věkem bude horší a horší. Máma mě vydírá jak může. Je mi z toho všeho tak strašně smutno! Možná o tom víkendu napíšu někdy jindy, teď na to nějak nemám náladu.

Krom toho mám pocit, že se v tom svým životě tak nějak plácam. Nevím, kudy kam. Plácám se i ve svých emocích. Neumím cítit smutek a jiné nepříjemné pocity. Automaticky se to snažím potlačovat, ale to už dělat nechci. V práci mě to nějak extra nebaví a asi to ani není to, co bych chtěla dělat. A já ani nevím, co bych chtěla dělat. Mám pocit, že nemám žádnou životní náplň. Něco, co by mě bavilo. Jo, třeba focení mě baví, ale já bych se asi i chtěla živit něčím, co mě baví. Jenže co to je???? A jak na to přijdu? Prostě mám fakt pocit, že se v tom všem tak nějak plácam od ničeho k ničemu. Pořád se o něco snažím a někam se honím. Pořád se snažím na sobě pracovat a někam se posunovat, ale teď jsem z toho všeho nějak unavená. Mám chuť se vším seknout a o nic se nesnažit. Je to vůbec k něčemu?

Nějaký blbý období... třeba bude zase někdy líp.