Pátek 11-03-2011

S touhle písničkou se teď probouzím i usínám: 

Nejenom její hlas, ze kterého mi leze mráz po zádech, ale i ten text je prostě úžasnej. Je to o někom, koho ona miluje a slyšela, že si někoho našel, oženil se a plní se mu všechna přání. Ona jim přeje jenom to nejlepší. Ale pro ní není konec. Ona ho pořád miluje. Přesto zpívá, že nevadí, že si najde někoho jako ON. A vzpomíná, že jí řekl, že vztahy někdy to přejdou v lásku, jindy akorát ublíží. Ani nedokážu popsat, co při té písničce cítím. Ae většinou se mi chce brečet. Přesto to poslouchám pořád dokola a dokola. Prostě masochista.

Raději teď ani moc nepíšu, protože se cítím pořád stejně na hovno. Byla jsem teď týden doma na neschopence a nejradši bych na ní zůstala dál, ale vzhledem k tomu, že fyzicky už je mi dobře, tak není důvod. S psychikou je to o dost horší. Pořád se cítím hodně nereálně a to mě děsí a mám tendenci se v tom cyklit. Mám pocit, že už se to snad nikdy nezlepší a že se v tom budu plácat už navždy. Ale vím, že to není pravda. Vím, že bude zase líp. A taky vím, čím je to, jak se cítím, způsobené.

Bohužel se to stále týká bývalé práce. Prostě jsem to ještě pořád nepřekousla a nevstřebala a nesmířila se s tím, co se stalo v létě. Já vím, je to půl roku, tak co je??? Psycholožka mi ale řekla, že každý má jinou dobu "rozkladu". Hezky řečeno. :-) Tak já mám zřejmě dlouho dobu rozkladu. Dlouho mi trvá, než mi vůbec něco dojde. Když jsem v situaci, kterou bych měla zvládnout a ustát, tak to zvládnu a ustojím. Státnice, vyhazov z práce, rozchod. Docházet mi to zajde až nějakou dobu potom. Za dlouhou dobu. Blbě se vlastně cítím celou dobu, co chodím do nové práce, ale nějak jsem to ignorovala. Většinou mi všechno dojde, až když se toho nahrne víc a mě začne být blbě. Teď se nahrnulo asi tak všechno, co mohlo (kromě nemocí blízkých, naštěstí!!!). Práce, vztahy, odstěhování bráchy, problémy s mámou... 

S tím, jak je to s mámou, mi nezbyde nic jiného, než se smířit a její řeči pouštět jedním uchem tam a druhým zpátky. Protože je to máma, tak je to sakra těžký. Odstěhování bráchy je sice věc dobrá, ale je to změna a já změny nemám ráda. Cítila jsem se tady jednu dobu dost blbě. A díky tomu, že jsem teď často nemocná a nemám chuť někam chodit, tak jsem tady zavřená pořád sama. A to je fakt na palici. Na druhou stranu ale, když vylezu ven, tak je mi ještě hůř než doma. Asi to nepochopí nikdo, kdo to nezažil, ale začne se mi motat hlava a cítím se ještě víc mimo sebe než doma. Mám strach, že potkám někoho z bývalé práce. Minulý pátek jsem viděla z tramvaje bývalého kolegu, spojence bývalého šéfa. Asi nikdy nezapomenu jeho nenávistný pohled, který na mě vrhl, když kolem mě procházel ve chvíli, kdy jsem si tam přijela pro své osobní věci. To ale přece nejde mít strach, že někoho z nich potkám, kdykoli vylezu z bytu.

Musí mě to přejít. Prostě MUSÍ!!! Protože díky tomu, že z toho mám strach, tak si to přitahuju, a pak je fakt potkávám. 

Zítra jedu za našima do Jeseníků, odjeli tam na víkend. Mohla jsem s nima jet už dneska, ale měla jsem na večer domluvený sraz s kamarádkou a hlavně jsem tam měla jet zítra s kolegyní, která mi ale dneska napsala, že nemůže. Zabíjela bych, když mi někdo něco na poslední chvíli odřekne a změní mi tím program. Co tím chci ale říct. Nechtělo se mi tam být s nima už ode dneška. Tak tam pojedu zítra busem. Jela jsem si teda koupit lístek na Florenc. Kousek tam odsud jsem pracovala. Když jsem vystoupila na Florenci, tak se mi vybavily všechny vzpomínky, všichni kolegové a já se málem rozbrečela. Ještěže trochu svítilo sluníčko, mohla jsem si nasadit brýle a dělat, že jsem v pohodě. Ale v pohodě nejsem. Úplně mě to rozložilo a je mi zle. Snažím se s bývalýma kolegama v duchu rozloučit a pustit je, abych je neviděla ve všech lidech, které během dne potkám.

Stalo se to v srpnu, pro Boha! Proč mi to všechno dochází tak pozdě? Proč mi to tak trvá? Proč už to nehodím za hlavu a nejdu dál?

Kamarádce jsem dnešní sraz odřekla a myslím, že už je na mě pořádně naštvaná, protože jsme se už neviděly několik měsíců a to jsme se dřív vídaly i několikrát týdně. Když já od toho srpna prostě nedokážu žít tak jako dřív. Občas někam jdu, ale ne tak často jako dřív a spolu se prostě nějak míjíme. A mě to fakt mrzí, ale... Mám jí ráda, ale sebe mám ráda víc a když se necítím na to někam jít, tak nepůjdu.

No, a krom toho, že tu písničku pořád poslouchám, tak si jí občas i zpívám.... Jenom čekám, kdy tady zazvoní sousedi, aby mi řekli, ať už sklapnu, že se to nedá poslouchat. :-)

Hezký víkend...