Nebezpečně se přiblížily moje narozeniny, takže jsem začala plánovat oslavu. A začíná na mě padat taková ta melancholie, že budu zase o rok starší, rekapituluju, co tenhle rok přinesl a co vzal. Před rokem jsem se nacházela v pekle, které mi těsně před narozeninama skončilo. Tenkrát jsem vůbec neměla náladu něco slavit. A nakonec to byla nejlepší narozeninová oslava, jakou jsem kdy měla. Postupně

Ufff, pracovní týden je za námi. Jsem za to upřímně ráda!  Sice už nemám takovou krizovku jako minulý týden, ale pořád mě to tam nebaví. Nicméně jsem se rozhodla nic neuspěchat. Zatím se mi žádná pozice nelíbí. Na internetu se ani moc nedívám, jenom jsem se ptala té kolegyně z personálky, jestli by pro mě něco neměla. A neměla. A pokud by se měla znovu otevřít pozice, na kterou jsem měla nastoupit,

Tak máme začátek nového pracovního týdne a já jsem myšlenkama pořád u víkendu. Byl nějak moc fajn. Sice by bylo ještě lepší, kdyby už byl podzim, ale do konce léta už to snad nějak přežiju. Chytla mě zase alergie, takže od pátku pořád smrkám, teče mi z nosu, očí, uší... Prostě super. O víkendu jsem byla ještě u táty (v přírodě) a prostě mi nějak ta "vůně" léta nedělá dobře.  V

Mám krizi. Docela dost velkou. Byla jsem dneska za kolegyní ohledně té práce v personálce, kde bych s ní měla pracovat. Řekla mi, že jí nadřízení řekli, že se v současnosti nikdo nabírat nebude, protože se budou soustředit na jiné cíle. Holky tam jsou dvě a nestíhají. Takže je z toho zpruzená a řekla mi, že se to pokusí si vyřvat, ale neví, jestli jí to bude něco platné. Prý už bylo jasné, že vyberou mě, ale pak se nábor pozastavil. To je hezký, že teda chtěli vybrat mě, ale na co mi to je, že jo.  Tak jsem jí poprosila, aby mi dala vědět, kdyby narazila na nějaké vhodné místo i v jiné firmě. 

Během posledního týdne jsem se v práci dostala do stavu, kdy už se jenom hystericky směju. A nejsem sama, takže je to tam občas docela vtipný.  Jsem tak zavalená prací, že je úplně jedno, v kolik hodin odejdu, protože to stejně  všechno nestihu. Možná, že kdybych neodcházela vůbec, tak bych to někdy všechno dodělala, ale na to kašlu. Kdyby mě ta práce bavila, tak bych krizi neměla. Ale jsem zahlcená papírama, které se hromadí a hromadí a nakonec mě asi úplně zasypou. Na tu nejhorší práci mám naštěstí brigádníka. Je to taky celkem ťutínek, ale ne takový jako ten předtím. I tak ale dělám spoustu pí

Po návratu z dovči jsem tady psala, že teď nebudu tak často psát, ale dneska musím. Děje se něco, z čeho se nutně potřebuju vypsat.

V sobotu se vrátili naši a brácha se švagrovou z dovolené. Naši tam byli 14 dní, brácha se švagrovou tam za nima pak přiletěli a byli tam s nima cca 10 dní. Otčím mi ve středu volal, abych v neděli přijela, že by mě rádi viděli (!). Tak jsem tam včera byla.

Tak už jsem zpátky ze Švýcarska. Bohužel. Chci tam zpátky! Hned!  Vrátily jsme se včera v noci a dneska na mě padla docela melancholie z toho, že už jsem zpátky. Mám pocit, že jsem tam byla měsíc a ne jenom pár dní.

Vyrazily jsme v neděli kolem poledne. Bylo hnusně a dost pršelo. Lilo nám až za Norimberk.

Výlet do Švýcarska se nám začíná trochu komplikovat. Včera nám psala kamarádka, že se jí složila ségra a je hospitalizovaná v nemocnici, takže chce jet na otočku do Čech, než odjede zase na měsíc na audit do USA. Chce jí vidět, aby se ujistila, jestli už je to lepší. To je jasný. Docela mě to zprudilo, protože nemám ráda změny plánů. Vlastně to úplně nesnáším. Ale tohle samozřejmě chápu. Vlastně

Tak už je úterý a můj odjezd do Švýcarska se blíží. Heh.  Na jednu stranu začínám mít cestovní horečku, začínám trochu přemýšlet, co všechno s sebou asi budu potřebovat a na druhou stranu mám samozřejmě strach. Jak jinak. Ale z čeho? Z toho, že nebudu ve svém prostředí? Do toho se mi v hlavě samozřejmě začínají honit tragické scénáře, co všechno by se tam mohlo stát - jakože se s holkama pohádáme, polezeme si na nervy, nebudu moct spát, bude mi blbě, bla, bla, bla. Snažím se to rozdýchat a říkám si, že to bude fajn a hezky si to užiju. Já už mám volno v pátek, pojedu na otočku k našim, zaleju jim kytky, nakrmím kocoura (jsou taky na dovolený) a sbalím se. A večer vyrážíme. Cesta tam trvá tak 7 hodin, takže přijedeme někdy v noci. Ale zrovna na tohle se docela těším, protože minulý týden jsme byli s bráchou a se švagrovou taky u našich a když jsme se vraceli do Prahy, tak už se stmívalo a mě se to strašně líbílo a měla jsem chuť jet někam daleko. Tak teď pojedu.  Vždycky jsme takhle jezdili s našima přes noc. Třeba na Korsiku, na jih Itálie, do Chorvatska atd. Oni teď takhle jezdí sami, akorát letos tam za nima přiletí brácha se švagrovou.

Kamarádka, za kterou do Švýcarska jedeme, pro nás vymýšlí výlety. Já bych to viděla asi tak, že bych se jeden den válela a opalovala u Rýna a prošla si Bazilej, další den bychom si mohly půjčit kola a vyrazit někam po okolí Bazileje a pak bychom taky ještě mohly vyrazit někam do hor na tůru. Bohužel se mi nějak nedaří najít informace o tom, co v Bazileji a okolí všechno je. Našla jsem jenom, že je tam katedrála z 11. století a to mi moc nestačí. Když někam jedu, tak ráda vím, co tam je a co bych chtěla vidět. Teď jsem nepřipravená.  Ale tak kamarádka asi ví, co a jak a určitě tam nejedu naposledy. Teda doufám.

Musím se přiznat, že se ale fakt těším na to, že vypadnu z práce a budu mít dovolenou. To je úplně super! A taky mám na sebe vztek, protože dřív jsem fakt ráda cestovala a teď si vymýšlím všelijaké pí

V neděli mi volala naprosto zoufalá kamarádka, jestli nejsem náhodou v Praze, že si potřebuje popovídat. Odpoledne jsem se chystala akorát proběhnout, tak jsme se místo toho šly projít. Jednalo se opět o jejího přítele. Jsou spolu dva roky a ten vztah je takovej podivnej. On se kvůli ní rozešel s přítelkyní, jeho máma jí odmítala přijmout a i on se k ní choval a mluvil o ní, jak kdyby nebyla jeho přítelkyně. Tohle se srovnalo, ale ona mu dělala scény, kdykoli se trochu napila alkoholu. On s ní odmítal mluvit. Neřekl jí, nic o té předchozí přítelkyni, nikdy jí neřekl, že by s ní chtěl být, že by s ní chtěl bydlet. Jakoby s ní do budoucna nepočítal. A kdykoli ona o tom chtěla mluvit, tak odešel nebo jí řekl, že zase dělá scény a že na to nemá nervy a poslal jí domů. Ona skončila na antidepresivech. Tvrdí, že to má z bývalé práce, ale já si myslím, že on na tom má taky svůj podíl. On, i když viděl, že je v totálních sr**ách, tak jí nebyl oporou a místo toho se s ní rozešel. Tak za ním jel její táta a domluvil mu, jestli by jí nemohl být oporou, aspoň než se dá dohromady. Tak spolu dál byli, ale stejně na mě ten jejich vztah působil tak, že on se může chovat jako hovado a ona nesmí nic říct. A jakmile řekne, že se jí něco nelíbí, tak on se hned našte a udělá z ní hysterku. Naopak on jí kritizovat může. Jo, další hovado do sbírky.

Dneska spolu měli letět na dovolenou do Portugalska. O víkendu ale byla další scéna. Ona si dovolila mu říct, že jí něco vadí. On z ní udělal hysterku, řekl jí, že už na to nemá nervy a že končí. Ať zruší letenky a konec. Celé odpoledne mi brečela na rameni, že je jí to strašně líto, že jí s ním bylo moc fajn, že spolu cestovali a že on byl to, co vždycky chtěla, protože si ve všem rozuměli. Kromě takových zásadních věcí, jako jestli spolu budou vůbec někdy bydlet nebo mít děti. O tom on nemluvil a ona už to chtěla. S údivem jsem se sama sebe ptala, kam se poděla ta hrdá holka, která by si tohle nikdy nenechala líbit. Přijde mi, že se na něj strašně upnula a má pocit, že už nikoho takového nenajde. No, zkrátím to. Dopadlo to tak, že on k ní v neděli večer přijel (měl u ní věci, protože teď nemá kde bydlet, když se pohádali, tak byli u jeho rodičů v Brodě) a řekl jí, že je škoda, aby ty letenky propadly a že by teda mohli jet a že jí má rád a bla, bla, bla. Tak si spolu promluvili, najednou to šlo. Ona byla včera u psycholožky a pak mi celá vyvalená volala, že jí říkala to samé, co já. Že bych si na to měla nechat udělat papír a živit se tím. Jo, není první, kdo mi to řekl. Mám už nějaké zkušenosti, sama chodím k psycholožce dost dlouho, takže už vím, co a jak. Ale živit bych se tím asi nechtěla. Strašně by mě to vysávalo.

No, vypadá to, že ona s ním nakonec na tu dovolenou asi pojede. Ráno jsem jí psala, že být jí, tak asi nikam nejedu, že potřebuje čas sama na sebe, dát se dohromady, začít se mít ráda. A on by měl dostat pořádně za uši, aby si uvědomil, že by měl hodně přemýšlet, než něco řekne. Vlastně už by se k němu neměla vracet, protože to takhle bude pořád dokola.

A proč to tady píšu? Protože mi to připomíná mě před pár lety. Tenkrát zase tahala ze sra

Dneska jsem byla pomáhat na Mistrovství ČR v dovednostech vodicích a asistenčních psů a bylo to moc fajn. Nepřestává mě fascinovat, co  všechno ti psi dokážou. Jak se dokážou postarat o člověka! Jsou jeho ruce, oči... všechno, co potřebuje. A ještě ho bezmezně milujou. Pomáhala jsem tam v tom, že jsem třeba vodila nevidomé lidi s pejskama na start nějaké disciplíny, párkrát jsem někomu z nich