Čtvrtek 14-07-2011

Mám krizi. Docela dost velkou. Byla jsem dneska za kolegyní ohledně té práce v personálce, kde bych s ní měla pracovat. Řekla mi, že jí nadřízení řekli, že se v současnosti nikdo nabírat nebude, protože se budou soustředit na jiné cíle. Holky tam jsou dvě a nestíhají. Takže je z toho zpruzená a řekla mi, že se to pokusí si vyřvat, ale neví, jestli jí to bude něco platné. Prý už bylo jasné, že vyberou mě, ale pak se nábor pozastavil. To je hezký, že teda chtěli vybrat mě, ale na co mi to je, že jo.  Tak jsem jí poprosila, aby mi dala vědět, kdyby narazila na nějaké vhodné místo i v jiné firmě. 

Během posledního týdne jsem se v práci dostala do stavu, kdy už se jenom hystericky směju. A nejsem sama, takže je to tam občas docela vtipný.  Jsem tak zavalená prací, že je úplně jedno, v kolik hodin odejdu, protože to stejně  všechno nestihu. Možná, že kdybych neodcházela vůbec, tak bych to někdy všechno dodělala, ale na to kašlu. Kdyby mě ta práce bavila, tak bych krizi neměla. Ale jsem zahlcená papírama, které se hromadí a hromadí a nakonec mě asi úplně zasypou. Na tu nejhorší práci mám naštěstí brigádníka. Je to taky celkem ťutínek, ale ne takový jako ten předtím. I tak ale dělám spoustu pívin, které mě doslova ubíjí. Domů pak chodím zpruzená a bez nálady. V úterý se mi udělalo blbě, motala se mi hlava a měla jsem pocit, že sebou seknu. Jo, bylo to asi tlakem, ale krom toho jsem zjistila, že jsem vlastně pořád napjatá, protože neustále přemýšlím o tom, co všechno je ještě potřeba udělat a že to prostě nemůžu stihnout. Ani na oběd nechodím ven. Jenom si pro něco skočím, sním si to u pc, přečtu si nějaké články na píše.cz, odepíšu na komenty a jedu dál. Teď už na to ale kašlu. Co stihnu, to stihnu. 

Nejvíc jsem ale zpruzená z toho, co vlastně dělám za práci a že mi nevyšlo to, co chci. Je možné, že to ještě vyjde, ale bude lepší, když na to nebudu spoléhat. V minulé firmě jsem měla mnohem lepší práci a docela jsem se tam vypracovala. Když jsem potom byla na pohovoru v jedné bance, kam jsem se hlásila na asistentku HR, tak mi ta personalistka řekla, že se svým životopisem už mám na víc než dělat asistentku. A to si právě teď uvědomuju. Po tom mém skandálním odchodu z bývalé firmy, jsem neměla chuť hledat si nějakou práci, která by odpovídala mým zkušenostem a vzdělání a vzala jsem, co se nabízelo. Teď už jsem se ale dala dohromady a už mě ta práce spíš frustruje. Takže si musím připomínat, proč tam vlastně jsem. Dneska mám ale pocit, že tam ztrácím čas a že už bych měla dělat něco jiného. Za měsíc mi bude 31 a nic jsem nedokázala. Dělám zase jenom pitomou asistentku. Naštěstí nemám klasickou asistentskou náplň práce, nikdy jsem nikomu nevařila kafe a tak, mám dost specifickou náplň práce, ale stejně mě to nebaví.

Já vím, že bych měla být ráda, že mám práci. To jsem, ale... Časem bych určitě měla mít možnost postupu, ale bylo by to zase na pozice, které mě nezajímají.

Takže počínaje dneškem se začnu rozhlížet po něčem jiném. Nečekám, že to bude něco jednoduchého. Za prvé proto, že jsem tady dostala nadprůměrný plat a pokud se chci úplně osamostatnit a koupit si svůj byt, tak si nemůžu pohoršit. Spíš naopak.  Za druhé proto, že už nechci jít na asistentskou pozici, ale na pozici, která je víc specializovaná. Nejlepší by bylo, kdyby to bylo v personalistice, ale pokud by to bylo něco jiného, co by mě taky zajímalo a líbilo se mi, tak se bránit nebudu. Vlastně už jsem dávno mohla dělat něco jiného, než je asistentka, ale nikdy jsem neměla to sebevědomí hlásit se na něco lepšího. Tak teď už bych ho mít mohla. Ještě je blbý, že v týhle firmě nejsem ještě ani rok a už je to moje pátý zaměstnání.  Právě proto by byl přestup do tý personálky nejlepší, protože by mi zaměstnavatel zůstal stejný.

Jo, a moje sebevědomí... Kdybych byla sebevědomá a uměla se prodat, tak už jsem dneska dávno někde jinde. Když potom vidím, jaký kreténi jsou na vedoucích pozicích, tak mi z toho zůstává rozum stát.  Ani nemusím chodit moc daleko, stačí zůstat u nás ve firmě.

Včera jsem byla po dlouhé době u psychiatra. Mám nového. A hezkého a sympatického.  Ten, co jsem k němu chodila doposud, už nemá ambulanci a je jenom na lůžkovém oddělení. Vlastně mi ani nenapsal, že bych si měla najít někoho nového, nic. Choval se jak arogantní debil a dával mi najevo, jak strašně ho otravuju. Nevím, proč jsem k němu chodila tak dlouho a snášela to. Až při naší poslední mailové konverzaci, jsem na něj byla ostřejší a nenechala si to líbit. Protože už prostě nemám zapotřebí si takové chování nechávat líbit. Tenhle nový psychiatr se se mnou dokonce i normálně bavil! Ten předchozí se zeptal, jak se mám, napsal mi léky a nazdar. To ostatní ať si vyřeším u psycholožky. Tenhle se mnou fakt bavil o tom, co mě trápí a tak. Docela změna. Ale příjemná. Jediný problém je v tom, že když jsem zaklepala a on otevřel, tak jsem se úplně zpotila a začala koktat.  Jak mám pak takovému člověku říkat ty nejdůvěrnější věci, když chci působit co nejlíp? Mám z něj ale pocit, že mě jen tak neodbyde a je to člověk na svém místě. Po našem prvním sezení mám dokonce pocit, že po mě bude chtít, abych začala vysazovat léky, protože mi řekl, že jsem normálně fungující osoba, která zvládá chodit do práce a normálně žít, takže je to zbytečný.  No jo, má pravdu. Jenom se zase bojím, jestli to zvládnu....

Tady je důkaz, že je to se mnou fakt špatný:

"Jak jsem na tebe kouk´, vim, že chci bej tvůj brouk. Sem sám jako kůl v plotě, tak pojď a buď moje kotě"   A u toho si tady tancuju do rytmu... No co, každý se odreagovává jinak. 

Jo, a pokud někdo z vás teď kouká na Návštěvníky na ČT1, tak tam hraju já. Podle kolegyně totiž vypadám jako ten Jacquouille, když si nechám vlnité vlasy.