Čtvrtek 30-06-2011

Výlet do Švýcarska se nám začíná trochu komplikovat. Včera nám psala kamarádka, že se jí složila ségra a je hospitalizovaná v nemocnici, takže chce jet na otočku do Čech, než odjede zase na měsíc na audit do USA. Chce jí vidět, aby se ujistila, jestli už je to lepší. To je jasný. Docela mě to zprudilo, protože nemám ráda změny plánů. Vlastně to úplně nesnáším. Ale tohle samozřejmě chápu. Vlastně jde jenom o změnu dne odjezdu. Nepojedeme v sobotu ráno (původně jsme měly jet v pátek večer, ale kamarádka/kolegyně jede ještě zítra na otočku do Znojma, tak jsme se domluvily, že bude lepší, když se vyspí, odpočine si a vyrazíme až ráno), ale v neděli. Kamarádka Švýcarka (ona je Češka, ale musím je nějak rozlišit) se musí v neděli vrátit a navrhla nám, že se teda sejdeme v neděli večer ve Švýcarsku. Myslela jsem, že vyrazíme hned ráno, ale ona teď psala mail, že by se vyráželo z Čech až mezi 16:00 a 17:00.  To nee, jako. Takže jsme se s kamarádkou domluvily, že vyrazíme v neděli ráno a uděláme si výlet. Někde se zastavíme, podíváme a večer se sejdeme se Švýcarkou v Basileji. Možná podnikneme nějaký výlet i v sobotu. Přemýšlela jsem, jestli si nemám tu zítřejší dovolenou teda zrušit, ale nechala jsem si jí. Zajedu k našim zalít kytky podle plánu. Krom toho už jsem si tam stačila naplánovat kafe s kamarádkou. Mám těch kamarádek moc, musím je začít nějak rozlišovat. 

Zrovna mě zase včera chytly nervy z toho, že se odjezd blíží. Krom toho na mě kolegyně v práci pustila klimatizaci, takže mě večer začaly bolet průdušky. Jo, když je člověku blbě fyzicky, tak holt i psychicky. Pak přišla tahle smska o změně plánu. Rozhodilo mě, že se ta její ségra rozložila natolik, že skončila hospitalizovaná. Vím, že měla psychické problémy a brala antidepresiva stejně jako já. Pak je vysadila, otěhotněla, porodila a hned po porodud se jí udělalo zase zle a zase začala brát antidepresiva. Nevím, co se stalo teď a možná to ani radši vědět nechci, protože mě takové věci vždycky rozhodí. Bojím se, že by se to někdy mohlo stát mě. Ale snad nestane.

Honilo se mi hlavou tolik myšlenek, že jsem nemohla vůbec usnout a pak se mi zdály divný sny. Ráno jsem se vzbudila s úzkostí a s pocitem, že se mi to všechno vrátilo. Bylo mi fakt zle. Nicméně jsem se oblíkla a vyrazila do práce s tím, že musím udělat aspoň to nejnutnější, než budu mít tu dovolenou. Ale rozchodila jsem to a je mi dobře. Hlavně mi zavolala kamarádka (ještě zase jiná) a ta mi fakt zlepšila náladu. Říkala jsem si, že si ty její hlody musím zapisovat. Jo, tý můžu zavolat vždycky, když je mi zle a ona mě spolehlivě postaví na nohy. Náš hovor probíhá asi takhle:

Ona: "Tak co, jak žiješ?"

Já: "Áááále, tak mohlo by to být lepší. Vlastně docela dobrý, jedu teď na pár dní do Švýcarska a tak.

"

Ona: "Tak to je super, ne?"

Já: "No, jako jo, ale mám z toho zase stresy."  (Ona už mě zná, takže zná i ty moje věčný strachy)

Ona: "Tak to chápu, to je normální se stresovat z takový věci jako je dovolená.  Proč se takhle stresuješ a pořád se někam cpeš? Proč radši nesedíš doma na zadku, to by ti bylo dobře, ne? Hahaha" 

Tak jsme se zasmály a mě bylo líp. Naše konverzace se vždycky nese v takovémhle duchu a to mě fakt baví. 

Jak se mi udělalo líp, tak jsem taky udělala víc práce. Kolegyně měla takovou nějakou prdlou náladu, takže to byl nakonec vlastně docela dobrý den. I šéf mě potěšil, když mi řekl, ať se z dovolený koukám vrátit a ne aby mě napadlo ve Švýcarsku zůstat. Kdo by to tam prej dělal? Beze mě by se to tam totiž zhroutilo. Kdybych tam nebyla, tak by si prej musel začít hledat novou práci.  Hm... Nedávno jsem mu naznačila, že mám zaječí úmysly. Byl zklamaný a řekl mi, že mu mohlo být jasné, že nebude mít štěstí moc dlouho. Jakože je štěstí, že mě má jako asistentku?  A dneska jsem si vzpomněla na Pianistu, když mi šéf v legraci řekl, že někteří lidé z týmu něco nechápou, ale nepíšou mi, protože jsem taková dračice.  Haha, to určitě. Já, taková tichá a klidná. Ale to si dělal fakt srandu, protože přes pracovní maily jsem profesionální a on to moc dobře ví.

Hlavně se mi ulevilo, protože jsem si řekla, že seru na chlapy. Není mi dobře, když to řeším a hlavně už na to ani nemám náladu. Prostě mám ze vztahů strach, tak budu singl. A co. Problém nastane jenom v případě, kdy mi bude smutno a budu potřebovat od někoho obejmout. Ale to zvládnu. Možná by bylo lepší, kdyby na mě ani nekoukali. Dneska, cestou z práce jsem nastoupila do tramvaje a seděl tam jeden takový sympatický kluk. Kdykoli jsem se na něj podívala, viděla jsem, že na mě pořád zírá. Po chvíli mi začaly cukat koutky a málem jsem se tomu začala usmívat. No, musel to vidět. Pak vystoupil a místo něho si tam sednul nějaký chlápek, který na mě taky pořád zíral. Říkala jsem si, proč na mě sakra pořád tak koukaj? Jsem počmáraná propiskou nebo co? Šla jsem dozadu do tramvaje a ležérně se tam opřela.  Stál tam chlápek, který na mě taky každou chvíli koukal. Zbytek cesty jsem radši koukala z okna. Když jsem přišla domů, tak jsem se podívala do zrcadla a nic nenormálního jsem nenašla.

Jediné, z čeho začínám mít občas strach je to, že možná prošvihnu čas, kdy ještě můžu mít děti. Chtěla bych sice jenom jedno, ale nemůžu čekat do 50, že jo... 

"I'm not waiting around for a man to save me, 'cos I'm happy where I am. 

Don't depend on a guy to validate me, no, no.

I don't need to be anyone's baby, Is that so hard to understand? 

No I don't need another half to make me... whole."

I´m single, that´s how I wanna be, ou jéééé... 

Tohle je pro všechny single people: