Orchidejka | My diary

Tak je asi na čase zase něco napsat. I když ono se teď vlastně ani nic moc neděje. Což je strašně dobře! V minulých letech se v mém životě událo tolik změn, že mám teď aspoň čas načerpat energii a být taky chvíli v klidu.

I když v klidu. Ono to v téhle době zase tak moc dobře nejde. Pořád je tam někde vzadu strach z toho blbýho covidu. Abych byla zdravá, aby rodina byla zdravá. Takže samozřejmě

Tak tentokrát žádné novinky nepřináším. Nezměnilo se totiž vůbec nic. Asi naštěstí a asi i bohužel. Práci pořád nemám, teď v srpnu bylo úplně mrtvo, ani nebyla žádná dobrá nová místa. Jako něco se občas někde objevilo, tak jsem poslala životopis, ale on se mi teď ani nikdo neozývá. Strašně moc se mi nelíbí, jak většina lidí ani nedá vědět, že člověka nevybrali. Fakt hnus. Jako nezměním to, ale

Koukám, že už jsou to zase 2 měsíce, co jsem nepsala. Takže jste připraveni na další várku novinek? Asi se raději pohodlně posaďte, bude to zase pecka!

Pandemii jsem naštěství ve zdraví zvládla a už jsem se strašně těšila na návrat do práce. Tam jsem byla jenom párkrát, protože po necelém týdnu, kdy jsme se vrátili do kanceláře, jsem dostala výpověď.

Když jsem psala článek naposled, tak jsem byla sama doma teprve dva dny a už mi bylo smutno. Teď jsou to 3 týdny a vypadá to, že nás jich ještě celkem dost čeká.

První dva týdny byly asi nejhorší. Měla jsem neustále strach, sledovala jsem zprávy o tom, jak přibývají nemocní, začala jsem mít šílený bolesti zad a úzkosti. Pak jsem si to ale nějak srovnala v hlavě a začalo se mi dělat líp.

Potřebuju se strašně moc vyfňukat. Je toho na mě moc a přestala jsem to zvládat.

Já jsem se pořád držela a držela a držela, až to v úterý bouchlo. Brečela jsem několik hodin v kuse a nešlo to zastavit. Na doporučení kamarádky jsem jela do krizového centra RIAPS, kde jsem se vypovídala psychologovi a zcela vážně jsem přemýšlela, že se tam nechám na pár dní hospitalizovat. Nakonec jsme se