Sobota 04-04-2020

Když jsem psala článek naposled, tak jsem byla sama doma teprve dva dny a už mi bylo smutno. Teď jsou to 3 týdny a vypadá to, že nás jich ještě celkem dost čeká.

První dva týdny byly asi nejhorší. Měla jsem neustále strach, sledovala jsem zprávy o tom, jak přibývají nemocní, začala jsem mít šílený bolesti zad a úzkosti. Pak jsem si to ale nějak srovnala v hlavě a začalo se mi dělat líp. Hodně mi v tom pomáhá i to, že mám pravidelně každý týden hodinu po telefonu s psycholožkou. Taky jsem se minulou sobotu viděla s bráchou. Jeli jsme ke mě do práce pro monitor a klávesnici, abych se nemusela hrbit každý den nad noťasem. V pondělí jsem sebrala odvahu a šla na fyzioterapii. Teda pak jsem se bála, ale naštěstí jsem v pořádku. A ve středu jsem byla na procházce s kamarádkou. Bylo to fajn, ale na druhou stranu dost divný. Žádné objetí na přivítanou, šly jsme dál od sebe a přes roušky jsme si občas pořádně nerozuměly. Ale měla jsem aspoň nějaký sociální kontakt. Snažím se teď cvičit každý den Pozdrav slunci a chodit na procházky. Teším se na to, že má být teď krásně a teplo.

Ale smutno je mi pořád. Hodně myslím na macešku. Jaké by to asi bylo, kdyby ještě žila? Co by říkala na celou tuhle situaci? Byla zdravotní sestra... Pořád mi přijde neuvěřitelný, že už není. Že už jí nikdy neobejmu a nikdy si s ní nepopovídám. Je to už přes půl roku a pořád to strašně bolí. Teď je to ještě o to horší, když nemám žádný program, kdy bych přišla na jiné myšlenky. To samé se týká DJe. Pořád mi píše, jak kdyby mu vůbec nedošlo, že už spolu nejsme. Leze mi na nervy, takže už mu kolikrát vůbec neodpovídám a pak mám pár dní klid. Kdyby mi aspoň psal něco normálního, ale on mě zahrnuje jenom odkazama na články nebo hudbu, občas napíše něco o sobě. Ani ho nenapadne zeptat se mě, jak já se mám. Nepřestává mě překvapovat, jak moc je sobecký. A taky teď vidím, jak mě celou dobu shazoval a dělá to pořád. Nechápu, proč jsem si to nechávala líbit tak dlouho? Já jsem si to teda uvědomovala i během toho vztahu a občas jsem se ohradila, ale nikdy to nepřineslo žádné výsledky. On se choval pořád stejně a mě bylo tak maximálně řečeno, že přeháním. Vždycky jsem byla ta špatná já. Jsem ráda, že jsem z toho odešla. Ale je mi pořád líto, že to nevyšlo. Dala jsem do toho vztahu hodně energie a bylo to úplně k ničemu. Akorát jsem z toho vyšla naprosto vyčerpaná a s nalomeným zdravím. A on je v pohodě, že jo...

A pak tady máme kolegu. Baví mě, že mi každý týden píše dopisy. Kdo dneska dostává poštou ručně psané dopisy?  Já mu občas zavolám, bohužel spolu můžeme mluvit jenom 10 minut. Občas si on půjčí svůj mobil a zavolá mi. To spolu pak můžeme mluvit dýl. Pořád nevím, jak to mezi náma dopadne. Snažím se to brát tak, jak to je. Snažím se nedělat si žádné vzdušné zámky. Na to já jsem hodně velký expert, utíkám tak před realitou a pak jsem akorát zklamaná. Cítím, že je teď to správné období na tom zapracovat a přestat s tím. Vlastně ani pořádně nevím, jestli mě bere jenom jako kamarádku nebo něco víc. Ale včera jsme se bavili o tom, co řeším na psychoterapii a taky se ptal, jestli mi DJ ještě píše. Řekla jsem mu, že ano, ale že už bych od něj měla ráda pokoj. Ještě na podzim mi říkal, že si máme promluvit a nějak ten náš vztah spravit. Včera mě teda dost překvapilo, když mi řekl, že se mu to dobře poslouchá a že aspoň budu mít víc času na něj. To už mi jenom kamarádsky nezní a potěšilo mě to. Mám ho ráda. A vidím, že se fakt snaží na sobě pracovat a to se mi líbí. Kéž by mu to vydrželo. Fakt bych mu přála (a teda i sobě), aby se z toho dostal a s hraním úplně přestal. No, a pak se uvidí.

Nikdy jsem neměla ráda, když jsem měla hodně času na přemýšlení, ale teď je to možná asi dobře. Třeba se mi podaří nějaké věci v sobě vyřešit. Ale stejně doufám, že už ta karanténa tak dlouho trvat nebude...