Neděle 14-06-2020

Koukám, že už jsou to zase 2 měsíce, co jsem nepsala. Takže jste připraveni na další várku novinek? Asi se raději pohodlně posaďte, bude to zase pecka!

Pandemii jsem naštěství ve zdraví zvládla a už jsem se strašně těšila na návrat do práce. Tam jsem byla jenom párkrát, protože po necelém týdnu, kdy jsme se vrátili do kanceláře, jsem dostala výpověď.  Já už se tomu musím smát, pokud teda zrovna nebrečím nebo nemám úzkosti. Bylo to pro mě, jak kdybych dostala pěstí mezi oči. Nemohla jsem vůbec dýchat několik dní. Dostala jsem na výběr - buď tam zůstanu klasicky 2 měsíce ve výpovědní lhůtě a dostanu odstupné podle zákona (asi 2 měsíce) nebo skončím ke druhému dni a dostanu 6 platů odstupného. Nějak jsem nebyla schopná vnímat, ale bylo mi vysvětleno, že těch 6 platů je lepších. Takže jsem napsala kolegyni, co mám rozdělaného a na čem pracuju, sbalila jsem se a odešla jsem. Druhý den jsem měla totiž dovolenou. Nejlepší na tom všem byl fakt, že moje přímá nadřízená o tom neměla ani tušení a dozvěděla se to, až když jsem byla pryč. Zavolal mi to prostě člověk z HR a řekl mi, že o šéfovou se nemám starat, že o to se postará upper management. Ok, no. Od té doby je mi tak všelijak. Vím, že můžu být doma minimálně 6 měsíců, ale to samozřejmě nechci.

Už jsem měla pohovor do dvou firem. Z jedné mi volali, že jsem do dalšího kola nepostoupila, v druhé jsem byla v pátek na posledním kole pohovoru a teď budu čekat na výsledek. Na tom mě fascinuje jedna věc. Dělala jsem pro tuhle firmu na jedné studii, než mě propustili (oni si naší firmu najali, abychom pro mě provedli jednu studii). Jeden čas uvažovali, že by si jí vzali zpátky. Já mám tu firmu strašně ráda a prohlašovala jsem, že bych si fakt strašně přála, aby si mě vzali k sobě i s tou studií, strašně ráda bych tam pracovala. Cca za tři týdny jsem dostala výpověď. Pak jsem si sedla, řekla jsem si, co bych přesně chtěla dělat za práci, řekla jsem si, že by to bylo fajn třeba v téhle firmě a že by mi vyhovoval nástup od 1.8., abych si udělala prázdniny. O pár dní později se objevil inzerát, že hledají kandidáta do neznámé firmy a popis práce byl přesně to, co bych chtěla dělat. Tak jsem se přihlásila. A teď se podržte. Druhý den mi volali z personálního, že se jedná o pozici přesně do téhle firmy, s nástupem od 1.8. Absolutně jsem nechápala a nechápu ještě teď. Bývalá kolegyně a ředitel naší pražské pobočky z bývalé práce mi tam dali dobré reference. V pátek jsem teda měla poslední kolo pohovoru a teď čekám. A jsem nervózní. Fakt bych tam totiž chtěla. Měla jsem z toho pohovoru dobrý pocit. Sice to bylo přes Skype, ale ty lidi tam jsou moc milí a sympatický. Taky to je firma, kde si lidi vybírají hlavně podle toho, jestli zapadnou do týmu. Samozřejmě zkušenosti jsou potřeba, ale koukají i na tohle, což je mi strašně moc sympatický. Možná jsem o tom ani neměla psát, jsem teď nervózní, jak to dopadne.

Ještě jsem teda posílala odpověď na jinou pozici, která by se mi taky líbila, ale stejně mám nejvíc zájem o tuhle firmu. Tak mi asi držte palce. 

No, a ještě tady máme jednu novinku. Bývalý kolega gambler už se vrátil z léčebny. V pondělí jsme se na chvilku viděli, byla jsem z toho potom taková celkem rozhozená. Je jiný. Dospělejší. A je na něm znát, že si tam něco prožil. Asi to tam nebylo úplně jednoduchý. Naše setkání ale bylo dost nervózní. Asi to po takové době není nic překvapivého. Teď je to pro něj vlastně mnohem těžší než v léčebně. Tam neměl žádný lákadla, aby hrál, byl v chráněném prostředí. Teď je zpátky a dle svých slov má hodně často chuť hrát. Domluvili se s rodičema na tvrdém režimu. Dostává od nich pouze kapesné, aby u sebe neměl vysoké částky na hraní. Až si najde práci, tak mu bude chodit výplata k nim na účet a oni mu budou dál dávat jenom nějaké částky. Líbí se mi, jak se k tomu postavil a doufám, že mu to vydrží, i když to musí být asi hodně těžký. Hrál 13 let a nejdýl vydržel abstinovat max 5 měsíců. V nějaké slabší chvilce mi napsal, že to, že vydrží aspoň rok, je tak 50 na 50. Já sama nevím, jestli věřím tomu, že to zvládne. Taky vlastně nevím, jestli mám zapotřebí se s ním vídat. Na druhou stranu si říkám, proč ne. Vážný vztah nehledám, ještě jsem se nesrovnala s rozchodem s DJem (ten mi mimochodem pořád píše, evidentně mu chybím). Jenže já se vždycky do všeho vrhám po hlavě a hned všechno vážně beru. Možná by tohle mohla být příležitost se naučit to tak nebrat? Hlavně je to příležitost naučit se myslet hlavně na sebe a ne na toho druhého. A ještě je tady jedna věc - on mi nic špatného neudělal a téměř vždycky se ke mě choval hezky (až na pár okamžiků, kdy už byl v pořádném průseru a byl nervózní). Je mi s ním dobře. Tak proč to teď nenechat tak, jak to je? Skončit to můžu vždycky.

No, a to je asi tak vše. Tak se tady mějte krásně a já se zase někdy ozvu s další dávkou novinek.