Neděle 27-06-2021

Založila jsem si profil na seznamce. Už to s Kolegou nedávám. A ne, ještě jsem to s ním neskončila. Jenom jsem se prostě rozhodla, že se budu taky rozhlížet jinde. Nedokážu to s ním skončit, mám ho fakt ráda. Je nám spolu dobře, máme společné zájmy, máme se o čem bavit, máme podobné názory, máme stejný smysl pro humor.

ALE! Někdy v květnu se stalo to, že se mi rozbila televize a opravář mě začal balit. Nelíbil se mi, ale díky němu jsem si uvědomila, že už nestojím pouze o "kamarádství s výhodami". Už se cítím víc na vztah. Na druhou stranu se ale vztahu bojím. Kdykoli jsem měla nějaký vztah, tak jsem z toho vylezla psychicky i fyzicky úplně na dně. Většinou s nějakou autoimunitní nemocí k tomu. A toho se fakt bojím. Vždycky dávám ve vztahu přednost druhému, já jsem na druhé koleji. Vždycky se ve vztahu shazuju. Od rozchodu s ex jsem se na tomhle snažila pracovat a využít na to Kolegu. On je člověk, který rád dává a má radost, když mi udělá radost. Takže se učím přijímat. Učím se mít ráda a věřit si. Učím se věřit, že jsem dobrá taková jaká jsem už teď. Ne až za rok, za dva, až budu v lepší kondici, až si budu víc věřit, až se budu mít víc ráda. Ale jsem už dostatečně připravená na to, jít do vztahu a myslet tam na sebe? Mít se natolik ráda, abych se nenechala od partnera shazovat? Popravdě nevím a bojím se.

Co se Kolegy týče, tak jsem jednoho večera bouchla a napsala jsem mu, že se začínám cítit na vážnější vztah a že se tedy začnu rozhlížet. Na jednu stranu to bral jakože ok, stejně by to tak dopadlo, že si jeden z nás někoho najde. Na druhou stranu bylo znát, že to jím otřáslo. Najednou začal přemýšlet o vztahu taky. Najednou by to vlastně šlo, kdyby partnerka přijala jeho minulost. Dotklo se mě to hodně. Hned ten víkend za mnou přijel a hodně se snažil, aby mi s ním bylo dobře. Najednou se mnou chce jet na dovolenou. Najednou jsme se viděli i ten další víkend a i ten minulý. Začal se ale chovat jinak. Začal mě trochu shazovat. Je na něm znát, že to nedává a nechce o mě přijít. Přesto ten krok proto, abychom spolu byli jako pár, neudělá. Přesto jsme pořád jenom kamarádi.

Tak jsem si v pátek večer založila Tinder. Do rána jsem tam měla přes 800 lajků a pořád to přibývá. Asi nikdy nebudu schopná se vším tím probrat a tím pádem na to ani nemám chuť. S pár chlapama už jsem tam pár slov prohodila. Jedno pozvání na kafe jsem ale dala do outu. Nemám teď moc času a je mi to prostě blbý vůči Kolegovi. Jenže proč je mi to vůči němu blbý? On se mnou přece nechce být! Zaplatila jsem si to tam zatím na měsíc a pak uvidím, co dál. Možná to zase zruším. Nechce se mi trávit hromady času na telefonu, raději jdu ven nebo si čtu nebo si pustím nějaký pěkný film nebo seriál. Třeba Too hot to handle.

Celkově mám teď blbý období. Mám toho hodně v práci a ta práce mě ještě k tomu nebaví. Chtěla bych do jiného oddělení, což doufám, že se od října podaří.

Jenže nás koupila firma, ze které jsem před 4 rokama odešla a já se bojím, co bude dál. Fakt z toho nemám radost.

Krom toho mě taky hodně zklamala máma. Měly jsme moc hezký vztah a já jsem z toho měla fakt velkou radost, že po tom všem jsme si k sobě zase našly cestu a je to mezi náma fajn. Jenže ona zřejmě získala pocit, že už mě má zase zpátky a že se může tedy zase začít chovat jako dřív. Stejně tak otčím. Začali se ke mě chovat hnusně a vyvrcholilo to o víkendu před 14 dny, kdy jsem dostala pohlavek, že se cpu zmrzlinou. Tentokrát jsem se už za sebe dokázala postavit a ohradit se. Od té doby s ní nekomunikuju. Nevolám jí a nemám chuť se s nima vídat. Takhle se ke mě opravdu chovat nebudou. Bojuju trochu i s tátou. To je prostě taky takovej sobec, kterej na mě všechno hrne a o mě se vlastně moc nezajímá.

Tohle jsou ale všechno věci, které jsem schopná řešit. Jenom mě to teda dost mrzí, protože to jsou rodiče. Co nejsem schopná řešit, je kolega. V tom se plácám a prostě nejsem schopná to skončit. Můžete mi tady psát, že to mám skončit. Já to sama vím. Ale nejde to. Asi k tomu ještě potřebuju čas.