Orchidejka | My diary

Opět musím sedět v práci a vůbec mě to tady nebaví. Nejradši bych se už sbalila a šla domů, jenže nemůžu, mám plno věcí, které musím udělat. Jenže se mi nechce. Jasně, že to udělám, ale snažim se nějak moc nepřetězovat. 

Sedím v práci a je mi blbě. Nejradši bych to tady už zabalila a šla domu, jenže v půl šestý nás čeká mimořádná porada, kde se bude řešit nespokojenost a nálada v našem týmu. Stejně si myslím, že se nic nevyřeší. Se šéfem jsem mluvila už ráno a mám pocit, že to bylo k ničemu. Prostě neposlouchal. I když jednu věc si zaznamenal - a to, že nedokáže určovat priority a všechno chce mít hned.

Včera jsem měla hezký den, jela jsem na odpoledne ke kamarádce za Prahu. Projela jsem si hezky všechny ty vesničky, kudy jsem dřív jezdila na střední. Školáci zrovna končili a rozjížděli se do svých domovů nebo se jen tak poflakovali na zastávkách.

Vzpomínala jsem na svoje středoškolská léta. Bylo to hrozně fajn. Teda první dva roky moc ne, neměla jsem moc kamarádů. Když mi bylo 12, tak

Teda, musím se přiznat, že jsem fakt moooc ráda, že tenhle týden na neschopence netrávím u mámy. Asi by mi tam bylo spíš hůř než líp. Mam radost, že to zvládám i v Praze a nepotřebuju někam utíkat. Od mámy mi stačil večerní telefonát. Nějak jsem se zmínila, že mi při vaření chytla utěrka a hned jsem dostala vynadáno, jestli jsem jako normální a že nejsem vůbec zodpovědná, bla, bla, bla... No, komu

Dneska začnu trochu pozitivně, konečně. :-) Teď odpoledne se konečně po nějaké době cítím líp. V noci jsem sice zase spala blbě, budila jsem se každých 1-2 hodiny, takže jsem byla ráno docela zničená. Přece jenom, když se člověk nevyspí 3 noci za sebou, tak to není nic moc. To na psychický pohodě fakt nepřidá. Před polednem jsme jeli s bráchou k mámě na oběd, tam se mi nálada moc nezlepšila, protože

Dneska ráno jsem zase nemohla spát. Mám pocit, že se mi ty moje pitomý psychický problémy vrátily. Naposled jsem měla takovýhle problémy v létě, byla jsem na neschopence, zvýšili mi antidepresiva a po pár týdnech jsem se z toho dostala. Ale já teď nechci být tak dlouho nemocná. Hlavně nemám kam vypadnout. U mámy se mi být nechce, protože jsou ze mě špatní a neví, jak by mi pomohli. K tátovi

Člověk se prý narodí už s tím, že má nějaký cíl, který má tady na zemi splnit. Každý máme ten svůj... Každý máme ve svém životě situace, které se opakují. A opakují se, dokud je nevyřešíme.

Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím, protože se mi do života neustále pletou lidé, se kterými neumím vycházet. Vím, že dokud se to nenaučím, tak takové lidi budu potkávat pořád. Prostě se před tím

Některé rány jsou hlubší, než se zdá a nestačí je jenom přelepit náplasti. Je třeba sundat nálast, vyčistit je a nechat jim čas na hojení.

Poslední dobou mám takový blbý pocit, necítím se být sama sebou. Jako kdyby za mě jednal někdo jiný... jako kdyby se za mě pohyboval někdo jiný. Nějaký automat, který reaguje pořád stejně. Ví, že má vystoupit z tramvaje, tak vystoupí. Ví, že má jít pro papír do tiskárny, tak jde. Je to strašně nepříjemný. Psycholožka mi říká, že to může být tím, že jsem teď ve svém životě udělala strašně moc změn