Orchidejka | 29.3.2010

Sedím v práci a je mi blbě. Nejradši bych to tady už zabalila a šla domu, jenže v půl šestý nás čeká mimořádná porada, kde se bude řešit nespokojenost a nálada v našem týmu. Stejně si myslím, že se nic nevyřeší. Se šéfem jsem mluvila už ráno a mám pocit, že to bylo k ničemu. Prostě neposlouchal. I když jednu věc si zaznamenal - a to, že nedokáže určovat priority a všechno chce mít hned. Naopak mi ještě plno věcí vyčetl, takže to bylo opravdu všechno zbytečné. Po tomhle rozhovoru jsem se zavřela do zasedačky s kolegou, se kterým jsem to probrala a narovinu mu řekla, že to tady fakt nemá cenu, že se budu rozhlížet jinde a že do té doby tady na to kašlu. Prostě si odpracuju těch 8,5 hodiny a nazdar. Kašlu na přesčasy, na práci o víkendu nebo o dovolené. Ono to taky půjde.

Ona ta práce není všechno. To jsem si uvědomila dneska, když jsem se dozvěděla, že kolegovi se znovu objevil nádor. Už ho jednou měl, úspěšně mu ho vyoperovali, chodil na ozařování a přes 2 roky byl teď v pohodě. A najednou bum a je to zpátky. Je mi to strašně líto, je to hodný člověk. Má 2 malé děti, manželku nedávno vyhodili z práce. Možná už zase pracuje... to nevím. Nicméně je to pořád docela rána. Hrozně ráda bych mu nějak pomohla, ale jak? Musím dělat, že to nevím. Uvědomuju si, že proti tomuhle, jsou všechny moje problémy úplný nic.  Je to strašný. Vlastně jsem ani nevěděla, co na to říct kolegyni, která mi o tom řekla. Ono toho moc říct nejde. Všichni si totiž přejeme, aby byl v pořádku.

A já tady řešim nějaký malichernosti jako je nespokojenost v práci se šéfem, občas nadávam na rodinu a je mi líto, že se nějak nedokážu seznámit s tím správným chlapem nebo že je mi blbě psychicky a mám nějakou tu úzkost. Co jsou úzkosti a deprese proti rakovině? Pokud to u člověka nedospěje do fáze, že se chce zabít - což se mi ještě nestalo, tak se to nedá srovnat. Člověk, který má rakovinu, se snaží jí porazit a bojuje, aby žil. A přitom jsou na světě lidé, kteří si života neváží a zabijou se... A to se musím přiznat, že me to teda taky napadlo... Když mi bylo nejhůř a vracelo se mi to a měla jsem pocit, že mi už nikdy nebude líp a že takhle opravdu nemá cenu žít. Jenže ono se mi to nakonec vždycky zlepší a já zase nějakou dobu normálně žiju. A teď se za tyhle myšlenky opravdu stydim.