Miluju...

Vím, že píšu často, ale když mám problém, tak mi opravdu pomáhá se z toho vypsat nebo někomu zavolat a mluvit o tom... Když někomu volám, tak ale nemůžu být tak otevřená a nepomáhá mi to srovnat si myšlenky, jako když píšu... A mě je smutno. Hodně, hodně smutno...  Zrovna nemám úzkosti a místo toho na mě padla taková nějaká melancholická nálada. Uvědomuju si, že mám velký štěstí v tom, jaký mám život. Tak ale proč nejsem spokojená a šťastná? Není to tak, že bych si nevážila toho, co mám... spíš mám blbý období a musím si tím projít. Určitě bude zase líp.

Mám velký štěstí, protože mám úžasný rodiče. Sice se rozvedli, ale každý z nich má teď spokojené manželství. Opravdu miluju večery u mámy, kdy si zatopíme v krbu a je pohoda. Nebo letní večery na zahrádce, kdy se griluje.

Stejně tak miluju letní večery u táty, kdy se všichni sejdeme a grilujeme. Miluju procházky přírodou u táty s naším úžasným pejskem.

Miluju své přátele a lidi kolem mě, protože jsou mi v těchto chvílích neuvěřitelnou oporou, stejně jako já jsem oporou jim, když oni mají problém. Miluju, když s nima někam vyrazím a jdeme zapařit, někam si sednout nebo jdeme do kina.

Miluju, když venku mrzne, já se vrátím promrzlá domů a udělám si horký čaj.

Miluju východy a západy slunce.

Miluju, když se ráno vzbudím a slyším zpěv ptáků.

Miluju kytky i zvířata.

Miluju hudbu, která mě dokáže neuvěřitelně nabít.

Miluju, když se můžu smát, až se nemůžu ani nadechnout. :-)

Miluju ještě plno jiných věcí a bohužel teď nejsem schopná si je pořádně užít. A strašně, strašně, strašně mě to mrzí. Začíná jaro, všichni jsou nadšení, že svítí sluníčko a začíná být teplo a já to nevnímám a je mi to úplně jedno. Ale já si to chci taky užívat! Chci si užívat těch slunečních paprsků, poslouchat zpěv ptáků a necítit při tom tu pitomou úzkost. Chci zase někam vyrazit s kamarádama a pořádně zapařit na hudbu, kterou mám ráda. Chci se s nima smát a být prostě a jednoduše zase šťastná. Dočkám se někdy?