Článek Jak dál?
Moderované komentáře k článku: Jak dál?
lada: Máš krásně laděný blog. Co na něj dát nějaký veselý obrázek, nebo utvořit z nich sbírku, pohrát si s nimi, udělat z nich celou rubriku. Určitě bys měla sama zábavu a lidi by se sem k tobě chodili také pobavit. A tobě by také bylo veseleji, při povídání s nimi. Kdybys k nim vymyslela i vtipné popisy-hlášky.
V každém případě ti držím palce a podle mne jsi skutečně dobrá, když se nevzdáváš.
lucik*: Jé, děkuju! Tuhle barvu mám strašně ráda. A ještě oranžovou. Teď jsem se vrátila ze zahradnictví, kde jsem byla s kamarádkou a tam jsem si nakoupila plno věcí zase do oranžova. 
S těma obrázkama je to dobrý nápad, zkusím něco vypmyslet.
empress: Bohužel vím, co to je mít depresi, během střední školy a i po ní jsem to měla dost vleklý. Často jsem brečela jen tak pro nic za nic třeba hodinu a nevěděla jsem proč. Nespala jsem. Strašně moc jsem přemýšlela, pořád. Taky jsem skončila na antidepresivech a celkem u třech psycholožek. Dobře je mi tak poslední rok a půl. Házím víc věci za hlavu a jsem líná přemýšlet nad hovadinama jako kdysi. Člověk musí pořád myslet na to, že bude líp. A zejména, že bude líp, když bude chtít a rozhodne se na chvíli vykašlat na problémy. Uchýlila jsem se mimojiný k tomu těšit se z krásných věcí. Jsem nadšená z fotky, z květiny, z barev, z filmu, který jsem viděla 100x, z maličkostí... Dřív bylo dost těžký mě potěšit. Ty jsi dobrá, že i když je ti špatně, jsi schopná se něčím zabavit (psaním na blog). To já jsem schopná jen sedět a čumět do kouta, když mi není dobře. Držím palce!
lucik*: Já bohužel moc nebrečím. Myslím, že je to špatně, protože kdybych se vybrečela, tak by mi aspoň trochu zmizelo to napětí, které pořád cítím. V létě, když se mi to vrátilo, jsem se už naštvala a řekla jsem si DOST, teď už se z toho chci dostat jednou pro vždy. Jenže se mi to evidentně moc nedaří a jsem z toho nešťastná. Zítra jdu na neschopenku a pokusím se z toho během týdne nějak dostat, doufam, že to nebude trvat dýl. Taky nespím - dneska jsem byla každý 1-2 hodiny vzhůru. Taky mam tendence jenom sedět a čumět do zdi. Ale to mi nepomůže, naopak. Vím, že prostě musím zmobilizovat všechny zbytky sil a jít ven, že to mi udělá dobře. Takže se snažim chodit na procházky, cvičit, občas zajít s nějakou kamarádkou na kafe... Tak snad to nějak pomůže. Chvílema mam fakt chuť se na všechno vykašlat a vzdát to.
Ty už jsi antidepresiva úplně vysadila a nechodíš už ani k psycholožce?