Mami,

rozhodla jsem se Ti napsat dopis, protože už v sobě nemůžu dál všechno držet. Už je toho moc. Bohužel nemá cenu Ti něco říkat osobně, protože se akorát naštveš a začneš říkat, že Ty jsi holt zase ta špatná. Nehledě na to, že vlastně ani neposloucháš, když se Ti něco snažím říct a začneš hned mluvit o sobě a o tom, jak jsi to měla těžký a co všechno jsi musela zvládnout.

Ano,

Byla jednou jedna princezna, která žila v hezkém domečku s rodiči, s prarodiči, s pejskem a s kočičkama. Byla moc šťastná, volné chvilky trávila se sestřenicí, bratrancem a jejich partou běháním venku, jízdou na kole, v zimě bruslením a sáňkováním. Když jí bylo 6 let, narodil se jí bráška. Po pár letech to začalo mezi rodiči trochu skřípat. Jednoho dne jí rodiče řekli, že se rozvádějí

O víkendu jsem dočetla knížku Spratek od Zdeňky Jordánové. Ke konci knihy je zmínka o písničce od Michala Tučného, která je dost výstižná a zaujala mě. Tuhle hudbu vůbec neposlouchám, ale ten text je opravdu úžasný:

http://www.youtube.com/watch?v=VNANUuBP2QQ

Kapsy mám, abych v nich

Dneska jsem se vzbudila s dost melancholickou náladou a svrbí mě prsty, honí se mi hlavou myšlenky, které potřebuju hodit "na papír" (sem ) Je to díky tomu, že se mi poslední dobou zdá téměř každou noc o bývalém příteli.

Mám pocit, že jsem vlastně nikdy neměla velké štěstí na kluky, většinou jsem

Trávím prodloužený víkend u mámy a chování její a jejího manžela Bohouše mě nutí přemýšlet o minulosti a o tom, proč se ke mě pořád chovají tak, jak se chovají. Vím, že se nezmění a že se musím naučit je brát takový, jací jsou. Ale je to těžké. Mrzí mě to, bolí to. Ale bohužel s tím nic neudělám.

Všechno začalo v dětství. Rodiče se strašně hádali, já nemohla spát, prosila jsem je, aby se

Včera jsem měla hezký den, jela jsem na odpoledne ke kamarádce za Prahu. Projela jsem si hezky všechny ty vesničky, kudy jsem dřív jezdila na střední. Školáci zrovna končili a rozjížděli se do svých domovů nebo se jen tak poflakovali na zastávkách.

Vzpomínala jsem na svoje středoškolská léta. Bylo to hrozně fajn. Teda první dva roky moc ne, neměla jsem moc kamarádů. Když mi bylo 12, tak

Vím, že píšu často, ale když mám problém, tak mi opravdu pomáhá se z toho vypsat nebo někomu zavolat a mluvit o tom... Když někomu volám, tak ale nemůžu být tak otevřená a nepomáhá mi to srovnat si myšlenky, jako když píšu... A mě je smutno. Hodně, hodně smutno...  Zrovna nemám úzkosti a místo toho na mě padla taková nějaká melancholická nálada. Uvědomuju si, že mám velký štěstí v tom, jaký

Člověk se prý narodí už s tím, že má nějaký cíl, který má tady na zemi splnit. Každý máme ten svůj... Každý máme ve svém životě situace, které se opakují. A opakují se, dokud je nevyřešíme.

Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím, protože se mi do života neustále pletou lidé, se kterými neumím vycházet. Vím, že dokud se to nenaučím, tak takové lidi budu potkávat pořád. Prostě se před tím