Rodiče si nevybíráme...

Trávím prodloužený víkend u mámy a chování její a jejího manžela Bohouše mě nutí přemýšlet o minulosti a o tom, proč se ke mě pořád chovají tak, jak se chovají. Vím, že se nezmění a že se musím naučit je brát takový, jací jsou. Ale je to těžké. Mrzí mě to, bolí to. Ale bohužel s tím nic neudělám.

Všechno začalo v dětství. Rodiče se strašně hádali, já nemohla spát, prosila jsem je, aby se nerozváděli. Nakonec zasáhla babička, tátu vyhnala a naši se rozvedli. Bylo mi táty hrozně líto. Bydlel po ubytovnách, pak u svých rodičů. Měla jsem k němu blíž než k mámě, o to víc to bolelo. Nikdo se mě totiž nezeptal, s kým bych chtěla žít. Já jsem tenkrát chtěla žít s tátou. Ale dneska, když se na to podívám zpětně, tak jsem vlastně asi ráda, že jsem zůstala u mámy, i když to pro mě bylo dost těžký. Místo táty se k nám nastěhoval Bohouš a hned rok na to jsme se stěhovali do Prahy. Převrátilo mi to život vzhůru nohama. Nejenom, že jsem tátu vídala jenom jednou za 14 dní o víkendu, ale ještě jsem byla vytržena ze svého prostředí, musela jsem nastoupit do nové školy a přišla jsem o své původní kamarády. Nějak jsem se snažila tím vším proplácat. Byla jsem na to všechno sama. Máma měla sama se sebou dost co dělat, bráchovi bylo 6 a Bohouš mě neměl rád. Choval se ke mě strašně. Vlastně se hodně změnilo i chování mámy, nechala se hodně ovlivnit Bohoušem. O víkendech jsme jezdili k babičce, tak jsem občas vzala kolo a jela za svojí kamarádkou ze školy, ale ta mi jednoho dne řekla, ze nemůže jít ven, protože musí vybírat mravenčí vajíčka. Hloupá jsem nebyla, takže mi došlo, že naše kamarádství skončilo. Babička se ke mě taky nechovala zrovna nejlíp. Většinou se tady do mě všichni pustili a já pak s brekem utekla do pokoje, kde se mi udělalo zle, stáhly se mi průdušky a nemohla jsem dýchat.

Ve škole v Praze jsem si nakonec nějaké ty kamarádky našla, ale až na konci osmičky a pak jsem zase šla na gympl zpátky tam, odkud jsme se přestěhovali. V té době jsem začala být hodně nemocná, často jsem měla angíny a různé virózy, začala jsem špatně vidět a rozjela se mi alergie. Když jsem byla nemocná, tak se na mě máma po návratu z práce nepřišla ani podívat - aby se nenakazila. Bylo mi to tak strašně líto!!! Byla jsem úplně mimo rodinu. Oni drželi při sobě - máma, Bohouš a brácha. Ještě teď bych z toho brečela.  Bylo to hodně těžký, ale snažila jsem se tím nějak proplácat. Nikdo mi nepomohl, nikdo si se mnou nesedl a nepovídal si se mnou. Naopak jsem poslouchala, jak jsem strašná a že bych se nad sebou měla zamyslet. A to jsem se jim snažila všemožně zavděčit, ale nikdy jsem pro ně nebyla dost dobrá. Do toho se mnou třískala puberta, takže jsem začala mít i pocity vzpoury, kdy jsem si říkala, ať jdou někam, že je vlastně nepotřebuju. Když jsem se mámě svěřila s tím, že si s Bohoušem prostě nerozumím a nevěřím mu, tak mu to řekla a vznikla z toho šílená scéna, kdy mi bylo řečeno, že jestli je to s nima tak strašný, tak ať se teda sbalim a vypadnu k tátovi.

V tý době už jsem ale věděla, že bych u táty bydlet nechtěla. Byla jsem úplně sama, ztracená... Bez kamarádů, bez rodičů... S tátou to bylo taky tak - když mi slíbil, že mi zavolá, tak nezavolal... Vlastně až poslední dobou si uvědomuju, jak strašně to pro mě bylo těžký! Jak jsem to mohla jako dítě vůbec zvládat????

Na gymplu to ze začátku taky nebylo jednoduchý. Většina spolužáků se znala ze základky, takže se bavili spolu. Já jsem je sice taky znala, ale díky tomu, že jsem s nima poslední dva roky do školy nechodila, se ty vztahy s nima nějak zpřetrhaly a já musela začít nanovo. První dva roky jsem byla takový vyvrhel, o přestávkách se spolu všichni bavili ve skupinkách a já seděla v lavici sama. Až na konci druháku jsem se začala bavit s lidma, kteří se mnou jezdili autobusem. Konečně jsem se dostala do nějaké party. Začala jsem kouřit, pít, chodit na diskotéky, blbnout s klukama, střídala jsem barvu vlasů, nehtů... Několikrát týdně jsem přespávala u dědy, abych nemusela dojíždět z Prahy. Babička umřela, takže mě neměl kdo hlídat a s dědou jsem měla dobrej vztah. Tím pádem jsem netrávila tolik času s mámou a bylo mi celkem fajn. Začala jsem řešit spíš vztahy s klukama než rodiče.

Pak už se to všechno začalo zlepšovat. Konečně jsem měla kolem sebe kamarádky, kterým jsem se mohla svěřit. Pak jsem si našla i přítele a řešila jsem úplně jiné věci. Jenže to ve mě všechno zůstalo. Ani nevím, jak bych to vlastně popsala. Prostě to, co jsem si prožila mě naučilo určitým způsobům chování a ty nejsou zrovna dobré. Pořád mám sebevědomí na bodu mrazu, pořád se nemám ráda a připadám si k ničemu a neschopná, nešikovná. Když mě někdo kritizuje, tak se nedokážu obhájit. Když mi někdo řekne něco, co se mi nelíbí, tak mlčím, protože se bojím, že když mu něco řeknu, tak na mě začne řvát a já se rozklepu. Pořád jsem často nemocná... Bohužel ty fyzické nemoci se jaksi asi časem přetransformovaly do psychického onemocnění. Docela bych i věřila tomu, že tím na sebe chci nějakým způsobem upozornit, abych už KONEČNĚ získala jejich pozornost. Jenže dosáhnu opaku. Řeknou mi, že jsem chcípák a že jim teda dávám pěkně zabrat, protože je to se mnou fakt těžký. Že díky mě máma ani nemůže mít z ničeho radost a nemůže v noci spát. Takže mám ještě větší pocit provinilosti a potvrzuje se mi, že jsem opravdu naprosto k ničemu a strašná.

Díky tomu, že se u mě objevily úzkosti a přestala jsem normálně fungovat, jsem začala chodit na psychoterapie a to mi dost pomáhá. Už i to sebevědomí je trochu lepší. Už jsem se dokázala postavit Bohoušovi a poslat ho někam. Ale pořád se v mém životě objevují lidé, kteří se ke mě pořád chovají jako Bohouš a já nejsem schopná se jim nějak postavit - třeba teď můj šéf. Ale snažím se. Musím. Nebo spíš chci. Ještě pořád mám problém s tím, že si toho nechám hodně líbit, že nemám pevně stanovené ty hranice co si ještě líbit necham a co už ne. Co když si ty svoje úzkosti hýčkám, abych tím na sebe stále upozorňovala? Už přece nejsem to malé dítě, které na se na sebe snaží upozornit tím, že onemocní. Nebo jsem???