Poslední dobou mám zvýšenou potřebu být sama a pokud možno v tichu. Jenže se mi to moc nedaří. Nikdy jsem nebyla schopná být sama a pořád jsem potřebovala mít něco naplánovaného, takže v plánování volného času pokračuju. Ale vlastně bych občas ráda nedělala nic a byla sama. Nedaří se mi ani užít si ticha. V práci to není možné vůbec, protože sedím v open spacu a tam pořád někdo mluví, telefonuje,

Zdá se, že mi bylo dlouho dobře. No, tak už není. Stejně jako před rokem zaútočily úzkosti.

A to jsem byla tak spokojená, že jsem zvládla stěhování! Takovou změnu! A byla jsem spokojená i v práci a tak nějak celkově se svým životem. Jenže hluboko uvnitř se něco dělo. Práce je dobrá, ale mám tam kolegyni, o které jsem tady už psala. Tlačí na mě horem dolem a leze mi pěkně krkem. Bylo toho

Od té doby, co jsem měla tu blbou chřipku, se z toho nemůžu nějak vyhrabat. Bylo to už před měsícem a mě bylo zase blbě minulý týden a byla jsem dva dny doma a tenhle týden zase. Mezitím ale naštěstí stihnu i něco podniknout. Třeba minulou neděli jsem byla na lyžích a bylo to naprosto úžasný. Pak jsem sice nemohla dva dny chodit, ale to mi vůbec nevadilo. Myslela jsem si, že pojedu tenhle víkend

Koukám, že je čas na další článek. Jo, flákám to, není čas ani nálada.

Když jsem psala naposled, tak se mi začala rozjíždět pěkná chřipka. To jsem ještě netušila, jak strašně zle mi bude. Měla jsem 38,8! Takovou horečku jsem neměla ani nepamatuju. No, přežila jsem to, ale trvalo mi docela dlouho, než jsem se z toho vyhrabala. Stres v práci mi taky moc nepřidal. Na uzdravení jsem si vzala

Myslela jsem si, že letošní zimu přežiju bez nemocí, loni jsem přece jenom marodila docela dost. No, bohužel. Ode dneška ležím, všechno mě bolí, i vlasy na hlavě a mám pocit, že asi brzo umřu. K doktorce nejdu, zítra zůstanu doma a ve čtvrtek snad budu moct pracovat z domova a pak se uvidí. Snad neumřu a přežiju to, no. 

Bylo

Tak píšu první článek v letošním roce.  Poslední dobou to flákám, nechce se mi psát. 

Ono ani není moc co. Bydlí se mi dobře a mám pocit, že mi to stěhování hodně prospělo. Občas se teda ještě cítím v bytě jako v hotelu, ale to je asi jenom otázka zvyku. Přece jenom jsem tady teprve dva měsíce.

Tak jsou za námi Vánoce a já mám skoro kompletně vybavený byt.  A zítra je poslední den v roce. Kupodivu ani nemám chuť bilancovat. Bilancovala jsem už dřív. V tomhle roce se v mém životě a v životech lidí okolo mě stalo tolik změn, že by to vydalo na dlouhý článek. No, možná mě to chytne ještě zítra.

Letošní

Pořád se něco děje. Docela už bych byla ráda, kdybych měla aspoň chvilku pokoj, ale čím víc se blíží konec roku, tím častěji se dějí docela zásadní věci. Je to docela zvláštní rok. Nesleduju to jenom já, ale i plno ostatních lidí kolem mě. Skoro už se i bojím, co se ještě do konce roku stane. Vezmu to od začátku.

Na začátku roku jsem byla pořád nemocná. Nejenom fyzicky, nakonec i psychicky.

Dneska se mi zase zdál sen o bývalém. Ale tentokrát jiný!

Leželi jsme spolu v posteli u mě v dětském pokoji po určité činnosti, ehm.  Ale o té činnosti se mi nezdálo.  On řekl, že si jde zaplavat a

Mám zajímavý vztah s rodičema. Sotva se to s jedním urovná, tak se to zkazí s druhým. I když s tátou to bylo většinou v pohodě. To až poslední dobou, když mi začalo docházet plno věcí, které jsem dřív neviděla a nechtěla vidět. To už se ale zase uklidnilo. A dneska mě docela dost vyděsila zpráva, že je v nemocnici. Tátu jen tak někdo do nemocnice nedostane, takže to už mu muselo být fakt zle. Když