Pátek 07-12-2012

Mám zajímavý vztah s rodičema. Sotva se to s jedním urovná, tak se to zkazí s druhým. I když s tátou to bylo většinou v pohodě. To až poslední dobou, když mi začalo docházet plno věcí, které jsem dřív neviděla a nechtěla vidět. To už se ale zase uklidnilo. A dneska mě docela dost vyděsila zpráva, že je v nemocnici. Tátu jen tak někdo do nemocnice nedostane, takže to už mu muselo být fakt zle. Když jsem s ním večer mluvila, tak zněl hrozně a podle toho, co popisoval, to muselo být příšerný. Z ničeho nic se mu udělalo blbě, začal mít průjem, zvracel a najednou dostal do celého těla křeče. Udělalo se mu tak zle, že pomalu nebyl schopný nikomu zavolat. Naštěstí se mu ale podařilo dovolat švagrový, která okamžitě zavolala záchranku. Když na to pomyslím, tak se mi chce brečet. Jsem strašně ráda, že to dopadlo dobře a že už je mu líp. Snad ho z tý nemocnice i brzo pustí. Ale mám o něj strach. Akorát mě teda trochu štve, že tátu odvezli do nemocnice v devět ráno a já jsem se to jen tak mimochodem dozvěděla ve čtyři odpoledne, když jsem volala maceše, jestli zítra přijedou do Prahy. Takovou věc bychom snad s bráchou měli vědět mezi prvníma, jsme jeho děti snad, ne???

A jelikož je to s tátou v pohodě, tak je to špatný s mámou. Vy, co mě čtete, tak víte, jaký máme vztah. Teď to bylo nějakou dobu v pohodě, ale potom, co jsem se přestěhovala, je to úplně v prdeli. Když si voláme, tak je v pozadí pořád nevyřčená výčitka, že jsem jim zničila byt. Zrovna dneska večer jsme spolu mluvily a hned z pozdravu jsem cítila, že je naštvaná. Prej se otčím akorát vrátil z toho bytu, kde měl opraváře na pračku. To jsem byla dost překvapená, protože pračka je 15 let stará a mě ani nenapadlo, že jí budou chtít opravovat a že tam někdy budou chtít prát. Kdybych to věděla, tak bych jí nechala opravit. Občas tekla, ale jinak byla v pohodě. Opravář řekl, že ten, kdo jí používal, tam dával hodně prášku. Nepřišlo mi, že bych ho tam dávala nějak hodně, ale ... zničila jsem jí. Taky je prej zničená myčka. O tom nemám nejmenší ponětí. Když jsem se stěhovala, tak normálně fungovala a myla. Když chci vědět konkrétně, jak je rozbitá, tak dostanu odpověď, že je úplně zničená a že oprava bude stát 3.500,-. Konkrétní odpověď nikdy nedostanu. Prej už je opravy v bytě stály docela dost peněz. Zajímavý je, že brácha je úplně v klidu. On tam sice bydlel se mnou a bodovky v kuchyni přestaly svítit, ještě když jsme tam bydleli spolu. X krát jsem mu řikala, ať se na to podívá a když tak zařídí opravu. Nic. Odstěhoval se dřív než já a tím pádem jsem všechno zničila já. Zítra si tam jedu pro zbytek věcí. Mám tam ještě pár knížek a kaktus. Ani se mi tam nechce. Potkám tam rodiče a já bych je teď radši nějakou dobu vůbec neviděla. Myslela jsem si, že zítra tam odsud pojedu k mámě a budeme péct, ale to je to poslední, na co mám náladu. Asi radši zůstanu v Praze a zase budu ta špatná, protože jí s ničím nepomůžu.

Mluvila jsem o nich s bráchou a jeho přítelkyní. Oba se shodli, že to naši trochu přehání.

Lišta v kuchyni se vymění, obývák už je vymalovaný... Bože, když si postupně vzpomenu na všechno, co by potřebovalo opravit, tak se mi dělá blbě a připadám si jako totální ničema. Ano, naši opět docílil, co chtěli. V ložnici je potřeba přišroubovat taková ta lišta, v které jezdí šuplík, v obýváku je kromě vymalování ještě potřeba opravit zásuvka a kohoutek na topení - o to se xkrát pokoušel údržbář, ale nějak se to nepodařilo. No, a v kuchyni ta lišta a ty bodovky. V koupelně pračka. O myčce jsem fakt netušila. Zítra si s sebou raději vezmu šroub, který jsem si omylem odvezla sem a opravím tam žehlicí prkno nebo dostanu vynadáno ještě kvůli tomu. Ale toho už si asi taky všimli. Jo, ještě museli vyhodit pánvičku, protože byla celá černá. Obávám se ale, že v takovém stavu jsem jí už zdědila, ale kvůli takové blbosti se s nima nebudu dohadovat.

Minule jsem se zmínila, že mi máma sama od sebe vůbec nevolá. Bylo mi řečeno, že mi dává prostor na přemýšlení (asi o tom, jak se správně chovat v bytě) a taky mi dává prostor, abych mohla volat já jí. Volám jí tak jednou týdně a řekla bych, že to docela stačí. Ale podle ní ne. Měla bych jí volat častěji, nejlépe každý den, a vlastně bych měla volat jenom já jí (ne ona mě). Měla bych k ní totiž mít úctu jako ke starší a jako k někomu, kdo mě vychoval. 

Já nevím, žiju v tom od mala, tak nevím, jestli je to normální nebo ne. Přijde mi, že to normální není, ale pak si zase říkám, že možná ano. Kamarádky na mě nechápavě koukaj, co že mi to máma vyčítá. Za ně by rodiče dýchali. Za mě možná taky, ale asi trochu jinak.

Ani se netěším na Vánoce. Nedokážu si představit, jak s nima sedím u štědrovečerní večeře a pak u stromečku. Tak asi aby bylo už po Vánocích a začal rok 2013.

A to jsem zapomněla zmínit to, že otčímova vnučka slavila narozeniny a všichni tam byli, akorát na mě se nějak zapomnělo. Máma mi řekla, že mi to řikali, ale já jsem něco měla. No, poslední dobou si moc věcí nepamatuju, ale to, že mi říkali, abych přišla na tu oslavu, bych si určitě pamatovala. Vždycky jsem byla v v rodině na okraji, tak by mě asi nemělo překvapit, že na mě zapomněli a mysleli si, že mi to říkali. Jenom mě to mrzí, no a to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat.