Tak já dál pokračuju ve svém boji. Když jsem psala minulý článek, tak jsem si myslela, že touhle dobou budu už dávno v pohodě a budu chodit do práce. Ale ono ne. Je mi pořád dost zle, psychiatrička mi už zmínila hospitalizaci. Jenže když budu chtít jít někam na normální otevřené oddělení s lidma, kteří mají úzkosti, tak je všude nějaká čekací doba. Když budu chtít akutně, tak nemám šanci. Musela

Vy, co mě už delší dobu čtete, víte, že na sobě už nějakou dobu pracuju a krůček po krůčku pracuju na zpracování svých traumat a nepříjemných zážitků z dětství. Šla jsem hezky slupku po slupce a už jsem si toho spoustu vyčistila. Myslela jsem si, že většinu už mám za sebou a teď už bude potřeba tak maximálně něco dočistit. Některé věci byly hodně těžké a bolestné, obzvlášť ty, co se týkaly mámy.

Takže jak ty moje Vánoce dopadly? Špatně. Nebo vlastně ony byly nakonec docela fajn, ale já jsem nikam nejela. Musím říct, že momentálně prožívám jedno v nejhorších období v mém životě. Ale od začátku.

Po viróze, které jsem se nemohla zbavit, se mi zhoršila štíná žláza, následkem čehož jsem měla šílený úzkosti a byla jsem hrozně unavená. Takže jsem milému kamarádovi oznámila, že nikam

Nějak se stalo, že jsem zase po více než půl roce skončila na neschopence. A nejsem vůbec schopná rozeznat, jestli je to psychický nebo fyzický. Ona psychika dokáže být pěkná potvora, to víme.

Asi před měsícem a půl jsem měla takovou hnusnou virózu a od té doby jsem se nezbavila kašle. Taky dost hnusného. A najednou po takové době se mi to zase zhoršilo a já nemůžu pořádně dýchat. Objednala

Tak už tu máme listopad a všude se to hemží reklamama na Vánoce. Začíná už všude být i vánoční výzdoba.

A mně je z toho blbě. Přitom já jsem byla člověk, který Vánoce vždycky miloval. Všechny ty světýlka, trhy, vánoční písničky - hlavně od Mariah Carey, že jo. A dárky! Ale! Od rozvodu rodičů pro mě byly

Máme o pár měsíců víc a já se v tom životě pořád tak nějak plácám.

Článek jsem psala už včera, ale vypršelo přihlášení a prostě se to nezveřejnilo, což mě trochu... ehm... nasralo. Myslela jsem si, že to bude negativní článek, ale nakonec to tak vlastně není. Takže možná mám pocit, že se v tom všem pořád plácám, ale nakonec jsem vlastně dospěla k názoru, že neplácám. Jdu po cestě, která

Když mi není dobře, tak mi dost pomáhá psát, takže je tady další článek. Tentokrát o Opavákovi. Je to přesně týden, co to skončilo. Na jednu stranu to byla dost velká úleva, na druhou stranu mi z toho není zase tak úplně dobře.

Je fakt, že mi to nepřišlo ono už od začátku. Ale nebyla jsem si jistá, jestli je to mým strachem ze vztahů nebo jestli je to intuice. Tak jsem tomu dávala šanci.

Mám teď hodně špatný období. Ale jakože fakt hodně špatný. Minulé 2 týdny jsem strávila v krizovém centru Riaps. Normálně jsem se prostě úplně rozložila. Zase.

Kdysi se mi to stalo v roce 2015, kdy na mě vybafly hromady emocí z dětství, které jsem si postupně zpracovávala a procházela si peklem. A teď se mi to stalo zase. Myslela jsem si, že už jsem si všechny ty emoce odžila tenkrát, ale

Takže Opavák nakonec nepříjel před 2 týdnama, ale přijede až dneska. Já jsem totiž asi 2 dny po napsání posledního článku chytila covid. A nebylo mi teda vůbec dobře. Týden jsem ležela doma a nebyla jsem schopná ničeho. Jeden den šílená bolest hlavy, druhý den horečka, pak už jenom zvýšená teplota, ale sedlo mi to na průdušky a hodně špatně se mi dýchalo. Kašel a únava teda přetrvávají i teď. Ale