Pátek 04-02-2022

Takže Opavák nakonec nepříjel před 2 týdnama, ale přijede až dneska. Já jsem totiž asi 2 dny po napsání posledního článku chytila covid. A nebylo mi teda vůbec dobře. Týden jsem ležela doma a nebyla jsem schopná ničeho. Jeden den šílená bolest hlavy, druhý den horečka, pak už jenom zvýšená teplota, ale sedlo mi to na průdušky a hodně špatně se mi dýchalo. Kašel a únava teda přetrvávají i teď. Ale to už není tak hrozný. Horší je, že se mi to celkem podepsalo na psychice. Byla jsem tady zavřená téměř 2 týdny sama a bylo to strašný. Musím říct, že jsem byla celkem vyděšená, protože člověk čte, jak lidi končí ve vážném stavu a umírají atd. A taky jsem měla takový skvělý nápad, že jsem zavolala mámě. Jak jsem byla přecitlivělá, tak jsem si řekla, že udělám vstřícný krok a zavolám jí. No. Takže jsem se dozvěděla, že ona ví, že jsem doma s covidem a je mi špatně. A vůbec jí nenapadlo mi zavolat. Vůbec nejsem schopná to pochopit ještě ani po 14 dnech, že ona prostě není schopná překročit tu svojí debilní hrdost, zvednout telefon a zavolat mi, aspoň aby se mě zeptala, jak mi je? Že by se mi třeba zeptala, jestli něco nepotřebuju, to už bych po ní asi chtěla moc. Je teda fakt, že mi 2 dny potom zavolala, ale.... Ve mně už to prostě nějak zůstalo. Hlavně, že mi vykládala, že má nový telefon a můžu jí volat přes whatsapp. A co kdyby mi zavolala ona? No, dost jsem to obrečela. Vrátilo mě to do dětství, kdy jsem byla dost často nemocná a pamatuju si, jak se máma vrátila z práce a já doufala, že se na mě přijde podívat a zeptat se mě, jak mi je. A ona se tam místo toho smála s bráchou a otčímem a za mnou vůbec nepřišla. Já jsem prostě byla vzduch. A tohle všechno se mi teď vrátilo a já tady sedím a brečím.

Dobrá zpráva ale je, že se mi narodil synovec. Je to krásný a já jsem z něj úplně hotová. Zajímavý je, že mi děti nikdy nic moc neříkaly, ale on je prostě náš, takže to beru úplně jinak a už se těším, jak s ním budu blbnout a chodit do zoo a tak.   Ale vyvolalo to ve mně zase hromadu smíšených pocitů. Najednou mi začalo být líto, že já tohle nezažiju a že svoje dítě mít nebudu. Jednak už je mi přes 40 a jednak nemám partnera. A další věc je ta, že mám roztroušenou sklerozu a těhotenství by jí mohlo zase probudit a rozjet ataku. Nevím proč, ale začala jsem z toho obviňovat rodiče. Já vím, že asi dělali, co mohli. Ale. Vychovali mě jako poslušnou, hodnou holčičku, která nebyla schopná v čemkoli odporovat. Vždycky tu byla pro ně, často jim volala, jezdila k nim, nechala si všechno líbit, mohla se postavit na hlavu, jenom aby oni byli spokojení a aby se jim aspoň trochu zavděčila. A stejně bylo všechno špatně. A takhle jsem vlastně strávila celý život. Pak jsem si občas našla nějakého toho partnera, který se ke mně choval stejně jako rodiče a snažila se s ním budovat vztah a společný život. Jenže jsem na to většinou byla sama, ten druhý se staral hlavně o sebe. No, a takhle jsem prosrala (pardon) celý dosavadní život. Teď je mi přes 40, jsem sama, nemám rodinu a všechno se to na mně podepsalo tak, že mám roztroušenou sklerózu.

Takže už stačilo. Je to přes půl roku, co jsem s rodičema omezila kontakt, postavila se za sebe a začala žít svůj život a trochu si ho užívat. Myslela jsem si, že jsem s tímhle vším už srovnaná a dost mě zaskočilo, jak to na mě ted zase skočilo. Ale myslím, že už stačilo. Chci se teď spíš zaměřovat na to hezké. Jsem třeba fakt vděčná za to, jak moc hezký mám vztah s bráchou a se švagrovou. A snad budu mít takhle hezký vztah i se synovcem. Taky mám kolem sebe skvělé kamarádky. No, a dneska přijede teda Opavák, který se zatím jeví jako fajn, hodný chlap. Tak jsem na to dost zvědavá. Taky jsem z toho teda dost nervózní. Uvidíme se po pěti týdnech a já už pomalu ani nevím, jak vypadá. Krom toho teda ani nevím, jestli je to to ono nebo ne. Dneska bude spát ještě na hotelu, ale zítra už půjde nejspíš ke mně domů. A já jsem fakt nervózníííííí!

Tak držte palce.