Máme o pár měsíců víc a já se v tom životě pořád tak nějak plácám.
Článek jsem psala už včera, ale vypršelo přihlášení a prostě se to nezveřejnilo, což mě trochu... ehm... nasralo. Myslela jsem si, že to bude negativní článek, ale nakonec to tak vlastně není. Takže možná mám pocit, že se v tom všem pořád plácám, ale nakonec jsem vlastně dospěla k názoru, že neplácám. Jdu po cestě, která je holt teď zase trochu těžší.
S mámou se to teď trochu uklidnilo. Pozvala mě na oslavu narozenin. Já tam šla a bylo to nakonec celkem fajn. Až na to, že mi na konci řekla, že to, co dělám, je zbytečné. Ale jako co dělám? Že jí nevolám? Ona má telefon taky. Takže jsem se proti tomu ohradila a nevolám dál. Teď jsem jí pozvala na oslavu svých narozenin. A to už tak fajn nebylo. Oni jsou s otčímem strašně negativní. Pořád všechno špatně. Horko, potili se... I když teda pak máma říkala, že to bylo super. Ale díky tomu, jak jsou negativní a otčím mě ještě k tomu pořád opravuje, napomíná, shazuje... tak díky tomu s nima svůj čas prostě trávit nechci. On se mě snažil dotlačit do toho, abych k mámě zase začala jezdit. Ale já fakt nechci. Nevím, jak to s nima bude dál. Teď se asi budeme vídat na nějakých rodinných oslavách a to mi asi bude stačit.
Teď poslední dobou jsem si řešila v sobě ale spíš otce. Další člověk, který mě od mala shazoval. A já už toho začala mít taky dost. Před měsícem jsme tam byli s bráchou a švagrovou na víkend a já se tátovi konečně postavila. Jenže čím víc jsem se bránila, tím víc on do mě ryl. Ptal se mě třeba na to, jestli ještě zpívám. Ano, zpívám, ale jemu jsem řekla, že ne, protože se s ním nebudu dohadovat o tom, že zpívám falešně, takže bych zpívat neměla. A on mi na to řekl, že to je dobře. A teď mě mrzí, že jsem mu řekla, že ne. Měla jsem se za sebe postavit. Příště už to udělám. Zrovna třeba příští týden vystupuju na žákovském koncertě. Když jsem začínala zpívat, tak mi sliboval, jak bude na každém mém koncertě. Nebyl ani na jednom a z toho, že mě kdysi na začátku slyšel z jedné nahrávky usoudil, že zpívám falešně a od té doby mi to opakuje. Tři učitelky zpěvu mi řekly, že zpívám dobře, takže od otce není tenhle názor moc relevantní.
Celkově jsem z rodičů už unavená. Celý život do mě prali svoje problémy, stížnosti, negace a já už nechci. Takže se s nima teď moc nevídám a dělá mi to fakt dobře. Stejně tak jsem unavená i z chlapů a ze vztahů. Vždycky, když jsem měla vztah, tak jsem se snažila hlavně já, aby to fungovalo. Když jsem byla sama, tak se mi vždycky někdo líbil a já se snažila ho zaujmout. Vlastně jsem se celý život snažila. A teď už nechci. Chci být sama a dělá mi to hrozně dobře. Začala jsem hodně jezdit na výlety do přírody a je to hrozně fajn. Na jaře jsem začala trochu i s během a ted přes léto s plaváním. Věnuju se sobě a načerpávám energii. Jenže jsem se taky teď v létě tak trochu rozsypala. Jak fyzicky, tak psychicky, takže jsem nucena zpomalit. Měla jsem být teď o víkendu s kamarádkama na Moravě, ale odvolala jsem to. Cítila jsem, že nikam nechci. Na začátku července jsem takhle nechtěla ke kamarádce do Švýcarska, jenže jsem odjela a taky to stálo za prd.
Je mi z toho celkem smutno, že jsem na tom teď takhle. Koukám na fotky a videa z dovolených na FB a Instagramu a říkám si, jaké by to asi bylo být zdravá a být schopná každý den fungovat? Mám roztroušenou sklerózu a jsem fakt unavená. Jenže jsem se rozhodla, že to nebudu lítat po doktorech a nebudu se cpát lékama a pracuju na tom, aby se moje kondice zlepšovala. Jak ta psychická, tak fyzická. Psycholožka mě teď strašně potěšila, když mi řekla, že lidi s panickou poruchou (kterou mám taky, že jo) se čas od času nechávají hospitalizovat, někteří mají i problémy vylést z bytu. A já s tím vystudovala při práci VŠ, lítám na dovolené (sice jenom po Evropě, ale v plánu jsou i delší cesty), vlezu do letadla a letím pryč. Nejsem oběť a nečekám, kdy přijde další ataka. Vzala jsem ty nitky a zjistila, z čeho to mám, proč to vzniklo. Naučila jsem se s tím pracovat a žiju s tím. Stejně tak to dělám s RS. Jsem prý dobrá. A nejlepší je, že už tomu teď i věřím.
Takže jak píšu na začátku - nakonec to zase tak negativní není, ne? Bude zase dobře. Hezký zbytek léta všem!