Tak už tu máme listopad a všude se to hemží reklamama na Vánoce. Začíná už všude být i vánoční výzdoba.
A mně je z toho blbě. Přitom já jsem byla člověk, který Vánoce vždycky miloval. Všechny ty světýlka, trhy, vánoční písničky - hlavně od Mariah Carey, že jo.
Pak jsem se od rodičů trhla a dva Štědré dny jsem strávila s kamarádkou. Bylo to fajn, ale bylo to taky dost náročné na psychiku. Bylo mi to všechno líto. Že mám rodinu, která prostě nefunguje a se kterou Vánoce trávit nechci. Přitom člověk všude slyší, jak jsou Vánoce svátky pohody a klidu. Čas, který by člověk měl trávit s těmi nejbližšími, s rodinou. Přitom rodiče pro mě vůbec nejbližší lidi nejsou. Pár let jsem potom trávila Vánoce u rodičů bývalého přítele. To bylo náročný taky, protože ani on neměl rodinu v pohodě. Z jeho mámy mi po pár dnech málem explodovala hlava a po jedné vánoční návštěvě u jeho otce, jsem tam už odmítla jezdit. Teď jsme měli pár let Vánoce pohromadě s našima, bráchou, švagrovou a její rodinou. Takže nějakých 10 lidí pohromadě. Druhý den k tátovi a zase nějakých 10 lidí pohromadě. Loni měla švagrová pozitivní PCR test, takže jsem řešila, kde tedy na Štědrý den budu. Nechtěla jsem být sama. Nikdo z rodiny se mě nezeptal, kde teda budu a jestli nechci být s nima (u bráchy to samozřejmě nešlo). Byla jsem nakonec u kamarádky a bylo to pro jednou v klidu. Ale reakce mojí rodiny mě strašně mrzela. Vlastně až letos mi dochází, jak jsou pro mě Vánoce náročné. Každý rok jsem ale před tím, než jsem se seznámila s ex a pak zase po rozchodu s ním řešila, kde budu, aby mi to aspoň trochu vyhovovalo. Je to taky období, kdy všichni kolem mě jsou ve dvojici a já jediná jsem sama. A tak nějak to na mě všechno víc doléhá. Takže jsem se letos rozhodla na to jít jinak a jedu pryč.
V posledních pár měsících jsem se začala kamarádit s pár lidma z Twitteru. Mezi nimi je kluk, se kterým je mi fajn. Je to pouze kamarád a mně to takhle strašně vyhovuje. Poprvé v životě mám chlapa kamaráda. Když jsem byla na dovolené v Luhačovicích, tak tam za mnou na pár dní přijel, jeli jsme na výlet, zašli si na skleničku atd, a bylo to fajn. Byla jsem zvyklá s chlapama jenom chodit nebo spát a tohle je pro mě něco úplně nového. Poprvé poznávám někoho opačného pohlaví v kamarádské rovině. Zjišťuju, že nejsou všichni stejní, že jim nejde jenom o to jedno a že se s nima dá bavit i o pocitech nebo problémech. On mě opravdu vyslechne a podpoří. A jelikož je po rozchodu a vztahy s rodičema nemá ideální, tak jsme se domluvili, že odjedeme na Vánoce spolu. Nakonec to asi vyhrajou termály v Rakousku.
Je to celkem úleva. Nemusím pro jednou řešit, kde budu a že musím být s hromadou lidí, se kterýma vlastně ani moc být nechci. Uděláme si pohodu s kamarádem. Zajdeme si na procházku, do bazénu, na večeři a budeme si povídat. Úplně se vidím. Kolem všude sníh. To je přesně to, co potřebuju. Ale pořád se nějak nemůžu zbavit lítosti nad tím, že nemůžu být normálně s rodinou. Že nemám hezký vztah s mámou ani s tátou. S tátou to občas celkem jde, s mámou je to horší. Nejhorší na tom je, že oni se nezmění. Já si to musím nastavit tak, abych v tom byla spokojená. Ale mám v sobě ještě strašně moc bolesti a křivdy, které se snažím nějak postupně pouštět ven.
Takže plán by letos byl a byl by i celkem fajn. Ale stejně už se těším, až bude 1.1. a bude po všem. Tohle období je pro mě prostě náročný. Tak doufám, že vy si to užíváte líp.
