Čtvrtek 24-03-2022

Mám teď hodně špatný období. Ale jakože fakt hodně špatný. Minulé 2 týdny jsem strávila v krizovém centru Riaps. Normálně jsem se prostě úplně rozložila. Zase.

Kdysi se mi to stalo v roce 2015, kdy na mě vybafly hromady emocí z dětství, které jsem si postupně zpracovávala a procházela si peklem. A teď se mi to stalo zase. Myslela jsem si, že už jsem si všechny ty emoce odžila tenkrát, ale asi ne. Je fakt, že tenkrát jsem byla neustále v kontaktu s rodičema, takže jsem asi nemohla pustit všechny emoce. Takže i přesto, že jsem si znovu odžívala všechen ten vztek, smutek a strach, tak jsem si to odžívala sama a rodičům jsem nic moc neříkala a brala na ně pořád ohledy. 

Jenže teď se stalo to, že s rodičema moc v kontaktu nejsem. Teda s tátou celkem ano, ale ani s tím jsem si teď skoro 14 dní nevolala, což je na nás docela dlouho. On mi jinak volá každý týden a vyčítá mi, že mu nevolám. Já mu volat nechci. Chci teď mít klid a nechci se s ním bavit. V poslední době se mi docela povedlo s tátou komunikaci omezit a mluvila jsem s ním maximálně jednou týdně. On by byl jinak schopný mi volat každý den a cpát do mě svoje stížnosti. A to fakt ne. S mámou nejsem v kontaktu vůbec. Od té doby, co jsem se jí v létě vymezila spolu víceméně nekomunikujeme. Musím teda říct, že mě pořád fascinuje, že ona se opravdu urazí, protože já se za sebe postavím, ani se nepokusí omluvit a přestane se mnou úplně komunikovat. Samozřejmě když jí zavolám já, tak se mnou mluví, to jo. Jenže já jí volat nechci. Bylo to tak celý život. Chovali se ke mně s otčímem naprosto odporně a když už to přerostlo únosnou mez (což už fakt muselo být, protože já vydržím a nechám si líbit fakt hodně) a já se ohradila, tak jsem byla za tu špatnou. Nikdo se mnou pak doma nemluvil, dokud jsem se neomluvila. Tak tohle přesně se teď opakuje. Akorát že já už jsem dospělá a za to, že jsem se za sebe postavila, se omlouvat nebudu. Takže prostě v kontaktu nebudeme. Tečka. 

Takže já si teď prožívám znovu tu hromadu vzteku, smutku a strachu, stejně jako před 7 lety. Ale tentokrát z trochu jiného období. Tenkrát jsem prožívala emoce z období kolem 11 let. Tentokrát se mi vrátily emoce z období kolem 16 let a to byla doba, kdy jsem se chtěla zabít a docela dlouho jsem uvažovala o tom, že si podřežu žíly. Nakonec jsem to tenkrát neudělala, protože mi došlo, že by to bolelo. Ale ten smutek a ta deprese byla tenkrát hrozná. Pamatuju si, jak jsem se cítila jako ten nejnepotřebnější a nejzbytečnější člověk na světě. Někdo, kdo vůbec nikoho nezajímá. Máma s otčímem a bráchou si vystačili, táta se oženil a měl novou rodinu. Já byla sama. Na všechno. Ještě k tomu jsme se po rozvodu rodičů odstěhovali do Prahy, takže já jsem přišla i o všechny kamarádky a musela jsem si hledat nové. Když už jsem si je našla, tak jsem se vrátila na gympl zpátky do města, odkud jsem pocházela, jenže tam už jsem zase ty kamarádky neměla. Takže jsem byla opravdu úplně sama. A bylo to kurva těžký. Já tenkrát všechny ty emoce potlačila v sobě a zatvrdila jsem se, že stejně nikoho nepotřebuju. Jenom abych to přežila. A teď to jde najednou všechno ven. A můžu teda říct, že je to celkem peklo. Asi je to proto, že tentokrát opravdu nemusím na nikoho brát ohledy a můžu to pustit všechno.

Mám vztek i na otce, kterému jsem vyprávěla, jak se ke mně máma s otčímem chovají a on to vždycky obrátil ve srandu, ale nikdy se mě nezastal. Hlavně že on měl pohodu a klídek. Teď si hraje na starostlivého tatínka. Když teda náhodou zavolá. Já ale nepotřebuju, aby se staral teď. Já jsem potřebovala, aby se staral tenkrát! A taky jsem potřebovala, aby mě tak netřískal, když s náma ještě žil. A aby mě citově nevydíral.

Hromadu emocí se mi podařilo pustit v tom Riapsu. Jenže ono to zatím nepřestalo a pokračuje to dál. Je to každý den jiné. Jednou je mi smutno a brečím, jednou mám vztek jak blázen. Psycholožka mi včera řekla, že mám svůj vztek na rodiče upouštět postupně, protože jinak bych je nejspíš zabila. Jako asi bych je nezabila, ale ten vztek je tam opravdu obrovský. Až mě jeho síla překvapila. A taky mě překvapuje, kolik jsem ho v sobě zadusila.

Nejvíc mě na tom všem štve fakt, že já chodím 20 let po psychiatrech a k psycholožce a mám psychické problémy způsobené tím, co jsem prožila v dětství, ale rodičům to říct nedokážu. Pořád na ně beru ohledy, abych se náhodou chudinek malých nedotkla. Abych jim neublížila. Pořád tam ta záklopka je. A já už jí nechci.

Vím, že tohle všechno, co teď prožívám je hodně očistné a až všechny ty emoce pustím, tak mi bude o hodně líp než mi bylo dřív. Nebude mě spousta starých emocí a bloků omezovat v životě. Asi to i bude stát za to, ale teď momentálně bych to opravdu neprožívala a všechno to zase zadupala zpátky a dělala, že se to nikdy nestalo jako dosud.