Orchidejka | My diary

Jelikož mě tady stále uhání Mečoun, tak je tady po nějaké době další článek.

Naposledy jsem psala někdy v říjnu, kdy jsem potkala někoho, kdo mě velmi zaujal. Plácala jsem se v úzkostech a měla jsem strach. Strach z něj, ze vztahu, z toho, aby to zase nebyl jenom někdo, kdo mi akorát ublíží. Nějak

Po dlouhé době článek pro Mečouna.

Žiju. Z toho, co jsem prožívala v zimě, jsem se díky Bohu vyhrabala. V květnu jsem nastoupila zpátky do práce, nejdřív na zkrácený úvazek, pak už na plný. Občas nějaké ty propady přijdou, třeba zrovna teď jeden prožívám, ale už nejsou tak strašné. V podstatě mi bylo líp

Vy, co mě už delší dobu čtete, víte, že na sobě už nějakou dobu pracuju a krůček po krůčku pracuju na zpracování svých traumat a nepříjemných zážitků z dětství. Šla jsem hezky slupku po slupce a už jsem si toho spoustu vyčistila. Myslela jsem si, že většinu už mám za sebou a teď už bude potřeba tak maximálně něco dočistit. Některé věci byly hodně těžké a bolestné, obzvlášť ty, co se týkaly mámy.

Nějak se stalo, že jsem zase po více než půl roce skončila na neschopence. A nejsem vůbec schopná rozeznat, jestli je to psychický nebo fyzický. Ona psychika dokáže být pěkná potvora, to víme.

Asi před měsícem a půl jsem měla takovou hnusnou virózu a od té doby jsem se nezbavila kašle. Taky dost hnusného. A najednou po takové době se mi to zase zhoršilo a já nemůžu pořádně dýchat. Objednala

Máme o pár měsíců víc a já se v tom životě pořád tak nějak plácám.

Článek jsem psala už včera, ale vypršelo přihlášení a prostě se to nezveřejnilo, což mě trochu... ehm... nasralo. Myslela jsem si, že to bude negativní článek, ale nakonec to tak vlastně není. Takže možná mám pocit, že se v tom všem pořád plácám, ale nakonec jsem vlastně dospěla k názoru, že neplácám. Jdu po cestě, která