Neděle 01-10-2023

Po dlouhé době článek pro Mečouna.

Žiju. Z toho, co jsem prožívala v zimě, jsem se díky Bohu vyhrabala. V květnu jsem nastoupila zpátky do práce, nejdřív na zkrácený úvazek, pak už na plný. Občas nějaké ty propady přijdou, třeba zrovna teď jeden prožívám, ale už nejsou tak strašné. V podstatě mi bylo líp a líp, dokud jsem se nerozhodla obnovit kontakt s otcem. Někdy v červenci jsem mu zavolala a udělalo se mi pak hůř. Byla jsem připravená na všechno možné. Věděla jsem, že bude popírat jakékoli problémy, ale překvapila mě míra toho popírání. Byla jsem připravená na to, že mu řeknu, co jsem si řešila. Aspoň ve zkratce. Ale on se vůbec na nic nezeptal, tak jsem mu nakonec nic neřekla. Jenom se mě zeptal, jestli to, co jsem si řešila, už mám vyřešené a jestli mi tedy může zase volat. Tím to pro něj haslo a bylo to pro něj znamení, že se teda všechno může vrátit do starých kolejí, on mi zase může každý týden volat a valit na mě ty svoje pomluvy a stížnosti. Je mi z toho vlastně pořád dost na nic. Hned příští týden mi volal, to jsem mu to ale nezvedla. Zvedla jsem mu to až pak příště, to bylo na konci srpna. Byli jsme s nevlastním bráchou domluveni, že k němu přijedeme na oslavu narozenin a domluvili jsme se s tátou, že tam přijede taky. Měli jsme se tedy vidět asi po roce. Řekla jsem mu, že nám nevlastní brácha řekl, že máme přijet nějak kolem třetí. Jela jsem tam s vlastním bráchou a jeho rodinou. Vzhledem k tomu, že mají malé dítě, tak trvalo, než se malý vzbudí a než se vypraví, takže jsme přijeli až kolem čtvrté. Nicméně bylo to všechno naplánované tak, že od tří se tam máme scházet a bude se slavit do noci. Nikoho z nás nenapadlo, že když přijedeme později, tak to někomu bude vadit. Taky to nikomu nevadilo. Jenom tátovi, který když jsme tam nebyli do 15:30, tak se s přítelkyní zvednul a odjel domů. Když jsme tedy s bráchou dorazili a dozvěděli jsme se, že táta už odjel, že jsme se akorát minuli, tak nám to trochu vyrazilo dech. Vlastně neudělal nic tak neobvyklého. On se takhle uráží. Ale mě to tentokrát rozhodilo. Oslava byla hrozně fajn, dolehlo to na mě až o pár dní později. Ozvalo se moje malé já. Ta malá holka ve mně, která nedokázala pochopit, že jsme se měli vidět po roce a on tam prostě nemohl počkat. Nebo zavolat, za jak dlouho přijedeme, že potřebujou odjet. Jenom na vysvětlenou - oni odjet nepotřebovali, on nás chtěl takhle jenom potrestat, protože jsme tam nedorazili kolem třetí, jak jsem řekla.

Od té doby s ním zase nekomunikuju. Nemám na to vůbec náladu, nevím, co bych mu měla říkat. Nesnáším ho. On mi od té doby každý týden volá. Já měla zase propad, potřebovala jsem některé věci vstřebat a srovnat se s tím. Zase jsem každý den brečela a bylo mi blbě. Napsala jsem mu, že mi není zase dobře a že se ozvu, až mi bude líp. Myslíte, že mi přestal volat? Ne! Pořád se mi snaži dovolat každý týden, tak jsem ho zase zablokovala.

Tentokrát už nemám takový pocit viny jako v zimě. Nerespektuje mě, tak co bych se s tím srala, že jo (pardon my french). Beztak mu vůbec nejde o to, aby zjistil, jak mi je. On jenom potřebuje někoho, kdo bude poslouchat ty jeho negativní řeči. A to já už dělat nechci. Bylo to ale dost smutný prozření.

Čím dál víc si uvědomuju, v jak špatném prostředí jsem vyrůstala. Táta manipulátor, který se choval naprosto otřesně ke mně i k mámě, do toho babička, která tam vládla pevnou rukou a nerespektovala nikoho. Poslední dobou se mi vrací vzpomínky na tátu, jak řve na mámu a do toho vlítne babička a řve na tátu. A mezi tím vším já, která se dospělé snaží nějak usmířit. Fuj.

Nějak se s tím vším ale smiřuju a jsou chvíle, kdy je mi líp a líp. Teď je mi teda zase hůř, protože si uvědomuju, jak mě to poznamenalo co se vztahů týče. Někdo se mi začal líbit. Pravděpodobně je to ale proto, že na mě působí nepřístupně. Nevšímá si mě. A já teď vidím, jak jsem se musela celý život snažit o to, abych dostala aspoň trochu pozornosti od táty. Občas tam nějaký záblesk byl, o to víc já se pak snažila. Když o mě tedy někdo nemá zájem, tak to pro mě není znamení, že se mám přestat snažit a jít raději někam, kde o mě zájem bude. Pro mě je to znamení toho, že se mám snažit víc. Jsem ráda, že se mi podařilo tohle rozklíčovat, protože už to tím pádem dělat nemusím. A nechci. Opakuji si, že se nemusím snažit získat ničí pozornost. Pokud toho člověka nezaujmu taková, jaká jsem, tak to přece nemá cenu, ne? Ono je to logický, ale já to mám v sobě nastavený úplně jinak. Taky neustále bojuju s pocitama, že nejsem dostatečně dobrá a nestojím za nic. Ano, snažím se na tom pracovat a zvrátit to, ale mám to v sobě zaryté tak hluboko, že občas dost pochybuju, že se mi to podaří aspoň trochu změnit.