Nastal čas zase něco napsat. Když dlouho nepíšu, znamená to, že se mám dobře, podnikám plno věcí a na psaní není čas. Což teď zrovna je. 

Musím se přiznat, že jsem hodně spokojená v práci. Teda minulý týden nám oznámili, že budeme mít novou nadřízenou. Mění se struktura celé firmy, takže bude

No, tak jsem zase celý víkend ležela, protože mě bolí průdušky. Už mě to nebaví tohle, fakt neee! Ale! Teď už se má jenom oteplovat a koukala jsem se, že v pondělí má být až 19 stupňů! Fakt se na to těšim jak blázen. O víkendu pojedu k tátovi a snad bude svítit sluníčko a už budeme moct sedět venku.

Na zítřek mám objednaného hodinového manžela, tak jsem na to zvědavá.   V

Poslední dobou mám zvýšenou potřebu být sama a pokud možno v tichu. Jenže se mi to moc nedaří. Nikdy jsem nebyla schopná být sama a pořád jsem potřebovala mít něco naplánovaného, takže v plánování volného času pokračuju. Ale vlastně bych občas ráda nedělala nic a byla sama. Nedaří se mi ani užít si ticha. V práci to není možné vůbec, protože sedím v open spacu a tam pořád někdo mluví, telefonuje,

Zdá se, že mi bylo dlouho dobře. No, tak už není. Stejně jako před rokem zaútočily úzkosti.

A to jsem byla tak spokojená, že jsem zvládla stěhování! Takovou změnu! A byla jsem spokojená i v práci a tak nějak celkově se svým životem. Jenže hluboko uvnitř se něco dělo. Práce je dobrá, ale mám tam kolegyni, o které jsem tady už psala. Tlačí na mě horem dolem a leze mi pěkně krkem. Bylo toho

Od té doby, co jsem měla tu blbou chřipku, se z toho nemůžu nějak vyhrabat. Bylo to už před měsícem a mě bylo zase blbě minulý týden a byla jsem dva dny doma a tenhle týden zase. Mezitím ale naštěstí stihnu i něco podniknout. Třeba minulou neděli jsem byla na lyžích a bylo to naprosto úžasný. Pak jsem sice nemohla dva dny chodit, ale to mi vůbec nevadilo. Myslela jsem si, že pojedu tenhle víkend

Koukám, že je čas na další článek. Jo, flákám to, není čas ani nálada.

Když jsem psala naposled, tak se mi začala rozjíždět pěkná chřipka. To jsem ještě netušila, jak strašně zle mi bude. Měla jsem 38,8! Takovou horečku jsem neměla ani nepamatuju. No, přežila jsem to, ale trvalo mi docela dlouho, než jsem se z toho vyhrabala. Stres v práci mi taky moc nepřidal. Na uzdravení jsem si vzala

Myslela jsem si, že letošní zimu přežiju bez nemocí, loni jsem přece jenom marodila docela dost. No, bohužel. Ode dneška ležím, všechno mě bolí, i vlasy na hlavě a mám pocit, že asi brzo umřu. K doktorce nejdu, zítra zůstanu doma a ve čtvrtek snad budu moct pracovat z domova a pak se uvidí. Snad neumřu a přežiju to, no. 

Bylo

Tak píšu první článek v letošním roce.  Poslední dobou to flákám, nechce se mi psát. 

Ono ani není moc co. Bydlí se mi dobře a mám pocit, že mi to stěhování hodně prospělo. Občas se teda ještě cítím v bytě jako v hotelu, ale to je asi jenom otázka zvyku. Přece jenom jsem tady teprve dva měsíce.

Tak jsou za námi Vánoce a já mám skoro kompletně vybavený byt.  A zítra je poslední den v roce. Kupodivu ani nemám chuť bilancovat. Bilancovala jsem už dřív. V tomhle roce se v mém životě a v životech lidí okolo mě stalo tolik změn, že by to vydalo na dlouhý článek. No, možná mě to chytne ještě zítra.

Letošní

Pořád se něco děje. Docela už bych byla ráda, kdybych měla aspoň chvilku pokoj, ale čím víc se blíží konec roku, tím častěji se dějí docela zásadní věci. Je to docela zvláštní rok. Nesleduju to jenom já, ale i plno ostatních lidí kolem mě. Skoro už se i bojím, co se ještě do konce roku stane. Vezmu to od začátku.

Na začátku roku jsem byla pořád nemocná. Nejenom fyzicky, nakonec i psychicky.