Včera jsem měla hezký den, jela jsem na odpoledne ke kamarádce za Prahu. Projela jsem si hezky všechny ty vesničky, kudy jsem dřív jezdila na střední. Školáci zrovna končili a rozjížděli se do svých domovů nebo se jen tak poflakovali na zastávkách.

Vzpomínala jsem na svoje středoškolská léta. Bylo to hrozně fajn. Teda první dva roky moc ne, neměla jsem moc kamarádů. Když mi bylo 12, tak

Vím, že píšu často, ale když mám problém, tak mi opravdu pomáhá se z toho vypsat nebo někomu zavolat a mluvit o tom... Když někomu volám, tak ale nemůžu být tak otevřená a nepomáhá mi to srovnat si myšlenky, jako když píšu... A mě je smutno. Hodně, hodně smutno...  Zrovna nemám úzkosti a místo toho na mě padla taková nějaká melancholická nálada. Uvědomuju si, že mám velký štěstí v tom, jaký

Člověk se prý narodí už s tím, že má nějaký cíl, který má tady na zemi splnit. Každý máme ten svůj... Každý máme ve svém životě situace, které se opakují. A opakují se, dokud je nevyřešíme.

Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím, protože se mi do života neustále pletou lidé, se kterými neumím vycházet. Vím, že dokud se to nenaučím, tak takové lidi budu potkávat pořád. Prostě se před tím