Článek Úterý 27-04-2010
Moderované komentáře k článku: Úterý 27-04-2010
empress: Jéé, PMS, to dobře znám. Taky se mi najednou chce brečet, mám nervy a převaluju se v posteli. A pak si uvědomím, že vlastně budu mít krámy a hned je mi jasný, co se to se mnou děje. Je to období, kdy stačí křivýho slova vypuštěnýho směrem ke mně a už brečím. Když si vysadila prášky, je možný, že s tebou mává i ovulace. 
Svěďavku po celým těle mívám často, podle mě nezávisle na PMS. 
Já se na ty lidi/klienty dívám jak na ovce. Jsem pár dní v práci a někdo vleze na recepci, čumí jak puk nebo jak když spadl z Marsu... A pak si o něm nemysli, že je ovce! 
lucik*: Ovulaci už jsem měla, bohužel i to na sobě poznám. Já jsem většinou spíš vzteklá, ale teď momentálně se mi chce brečet. Ale nejde to. Ještě jsem dnešní článek doplnila o to, proč... 
Máš pravdu, ono na ně asi fakt jako na ovce koukat nejde.
empress: Dočetla jsem konec, hele, je to JEN PRÁCE!! Buď jen odměřená, věcná, neplýtvej slovy. Jestli po něm něco chceš - jak jsem pochopila nějaký výkaz - stručně mu řekni, že to potřebuješ a konec. Na oběd? Děkuji, nemám zájem, mýmu snoubenci by se to nelíbilo. Ještě do tebe něco hustí? Promiňte, teď nemám čas, šéf mi něco urguje.
A v poslední větě komentáře to máš nějaký pomotaný. Správně je: ono na ně nejde nekoukat jako na ovce! Jde na ně koukat jedině jako na ovce. Prostě jsou to ovce.
Proč vlastně nemůžeš brečet? Nejde to fyzicky nebo máš psychickej blok? Já ten pocit zažila asi jen jednou, že mi fakt nešlo se rozbrečet.
lucik*: A jo, napsala jsem to opačně, prostě se na ně jako na ovce koukat musí. Jenže, co když my taky někdy přijdeme někam na recepci... Koukají na nás stejně?
Já jsem někde četla nějaký článek a utkvělo mi v paměti věta, že když něco řeším, tak si říct, jestli to budu řešit ještě na smrtelný posteli. Docela mi to včera pomohlo. Tohle určitě na smrtelný posteli řešit nebudu, za pár měsíců to bude zapomenuto.
Já ani nevím, proč nemůžu brečet... Asi mám psychický blok, je to pro mě známka slabosti? Je to jedna z věcí, na kterých musím pracovat.
empress: Znám něco podobnýho jako s tou smrtelnou postelí. Když tě něco trápí, máš se sama sebe zeptat, co bude tahle záležitost znamenat za rok. Většina věcí tak daleko nesahá. Řešíme prostě pyčoviny. (pardon, ale ono se to sem děsně hodí )
lucik*: To máš pravdu. Ani se nemusíš omlouvat za to slovo, já ho teď používám docela často. Jak pracuju v pánském kolektivu, tak jsem se docela zkazila a začala jsem mluvit sprostě a není to úplně hezký.
Ale tady se nedá nic jiného použít.
marinka: Když se Ti bude hodně chtít brečet, vezmi cibuli a krájej(to by bylo, aby se ty slzy nespustili.Tomu kolegovi si to asi fakt měla říct hned. Teď už bych to nechala bejt, protože po tak dlouhej době by se už mohl urazit a dělat naschvály. Pokud to neni úplnej moulík, tak už pochopil, že z toho asi nic nebude. A pokud je.Jinak já jsem jednou za měsíc taky pěkně vzteklá, náladová, žravá,...Takže chápu, že siteď připadáš jak papiňák.
lucik*: Když si vezmu cibuli, tak mi oči slzí, ale nebrečím. Ale ono to snad někdy půjde.
Toho Ocasa už neřeším, bude to s ním řešit kolega, takže mám pokoj.
Dneska už se jako papiňák necítím, konečně!!!! 
marinka: Pamatuj, nejen, že každej zákazník je idiot, ale je to taky převlečená výplata. Takže chtě nechtě musíme ho chápat (nebo se aspoň tak snažit vypadat
,
. S tím brečením, to víš, že to jednou půjde(až se nějak zharmonizuješ
), zatím holt nezbývá něž uvolňovat napětí jinak. Já se umím rozbrečet na povel(ale zneužívám to jen v krajní nouzi). Spíš mám problém, když se rozbrečím protože je mi něco líto apod., abych se uklidnila a přestala.
lucik*: Jo, to já si pamatuju, že každý zákazník je zároveň i převlečená výplata, takže ho nemůžu poslat někam... 
Já to napětí uvolňuju cvičením, vztekáním... někdy to prostě uvolnit nejde a fakt by mi pomohlo, kdybych se vybrečela. Mám to úplně opačně, nemůžu začít. A i když se mi chce a jsem někde mezi lidma, tak to potlačim, nasadim úsměv a je to. 
marinka: Cvičeni, vztekání,... I to pomáhá. Já to potlačit neumim(prý mám někdy až moc spontání reakce-nejen co se brečení týče). Jen se usmívej*smich. Sice se Ti asi moc neuleví, ale zas Ti to bude slušet. Ty jo, teď mě napadlo, že smích taky uvolňuje napětí-zkus si přečíst, pustit,...něco, co Tě fakt pobaví a třeba se prosměješ až k slzám.
lucik*: Buď ráda, že to neumíš potlačit, ono to nedělá dobrotu. To moje usmívání není upřímné, je to jenom přetvářka, která mě stojí plno energie a snažím se toho blbýho zlozvyku zbavit. Někdy se směju a cítím, že napětí se uvolňuje... To je potom takový ten bláznívý, skoro až hysterický smích, kdy ostatní už se přestanou smát a já mám záchvat a nemůžu přestat. 
Takové uvolňování napětí se mi líbí asi nejvíc. 
empress: Zkus víc cvičit tu jógu, ta ti určitě do velký míry nahradí pláč. Já zase necvičím vůbec, lenoch líná.
lucik*: Jógu se snažím cvičit každý týden, jenže je blbý, že je to v pátek, takže třeba zrovna zítra to nevyjde, protože kamarádka slaví 30. To je zrovna ta kamarádka, která pořád řeší, jaktože nejsem na skypu. Tebe cvičení nebaví?
empress: U cvičení mě nebaví hlavně to okolo - sbalit věci, někam dojet, tam se převlíkat a po cvičení se sprchovat, převlíkat a dojet domů... Já si chci stoupnout a cvičit. Ale doma to brzo omrzí.