Čtvrtek 08-07-2010

Dneska jsem byla násilím sražena ze svých obláčků na zem, do tvrdé reality. Shodil mě tam můj bývalý šéf a nikdo se ho o to neprosil. Na druhou stranu jsem ráda, že jsou lidi, kteří jsou upřímní jako on. Nějak jsme si dneska psali a došli k tomu, že on poznal, že s naším ženatým kolegou něco mám. Napsal mi o něm věci, které jsem nevěděla, ale jsem ráda, že je vím. Zřejmě nejsem ani první ani poslední kolegyně, se kterou něco měl. Umí se hodně dobře přetvařovat. A všechny ty jeho kecy o tom, že je mu se mnou dobře, aniž bysme spolu něco měli atd... nebyly myšlené vážně. Ale tak to jsme věděli, že.... Jenže já blbka, jsem se zamilovala a začala jsem mu to věřit. A viděla jsem ho přes růžové brýle. No, tak ode dneška už je nemám.

Je mi na blití z toho, jak všem kolem ukazuje fotky z dovolený a básní o tom, jak to tam bylo úžasný a přitom mi ten druhý týden potají posílal smsky, jak se na mě těší. Bohužel jsme se dneska potkali a jeli spolu dolů výtahem. Tvářil se jako by nic, sršel vtipem, usmíval se, bavil se. Pěkně si mě vychutnal. Protože já se tvářila, jak kdyby mi nadloubali a odpovídala jednoslovně. Viděl to (nešlo to přehlédnout) a evidentně se dobře bavil. Blbeček. Já ho jinak ignoruju, ale teď když jsem s nim byla sama, to prostě nešlo. A přetvařování mi taky nešlo. Prostě mu nemám, co říct. Jinak jsem ale zase nasadila masku a celý den jsem se tvářila v práci jako děsná drsňačka - všechno zvládám a jsem naprosto v pohodě, směju se. Je to vyčerpávající, jsem z toho unavená.

Pocity se snažím neřešit. Je jasné, že jsem z toho zklamaná, napjatá a je mi smutno. Ale snažím se to teda neřešit a jenom sledovat, co cítím. Ono je to asi fakt lepší.  Jsou chvíle, kdy mi už tak smutno není, protože vím, že jsem udělala dobře a že on nestojí za to, abych se trápila. Bývalý šéf si myslí, že je buď uražený, protože není zvyklý dostávat kopačky nebo mě nechává vycukat. Každopádně si oba myslíme, že to na mě bude ještě zkoušet. Tak jenom čekám, kdy napíše.

Bývalý šéf měl v práci také románek s jednou naší kolegyní. Ona si postavila s přítelem barák a pořád s ním je. Bývalý šéf kvůli ní dokonce opustil rodinu, ona se lekla a couvla. Chvíli na to začala randit s naším jiným, dneska už bývalým kolegou. Ten prý u nich dokonce i přespával - a to, i když byl její přítel doma. To mi teda přijde hodně hustý a hodně nechutný. Vůbec nechápu, proč ona s tím svým přítelem je a už vůbec nechápu jeho, že se s ní nerozešel a že si to všechno nechá líbit. No, ale to je jejich věc. Jenom mě udivuje, co všechno si lidi nechají líbit.

Dneska jsem i pochopila, proč jsem teď měla stejné pocity, jako při prvním rozchodu s bývalým přítelem. Oni si totiž jsou hodně podobní. Oba podvádí, oba lžou... Zase jsem naletěla. Ale naštěstí jsem to hodně rychle ukončila. A měla bych za to na sebe být pyšná. Nebo ne?

Možná by mi hodně pomohlo, kdybych už v té realitě zůstala a nahoru na obláčky se nevracela. Ušetřila bych si tím spoutu zklamání. Nejen že jsem dobrá ve vytváření tragických scénářů (teď se třeba už dopředu děsím, jak to zvládnu celý příští týden v práci), ale taky jsem snílek a ráda si lítám nahoře na obláčku a díky tomu přehlížím plno věcí. A pak jsem akorát tak zklamaná. Další úkol pro mě.... Kolik už jich mám? Budu si muset udělat seznam.  A musím si dát čas....

Ženatý kolega v práci ale není jediný důvod, proč se mi nelíbí v práci. Kolega, který mě v našem oddělení držel nad vodou, je hodně naštvaný a demotivovaný. Mám strach, že odejde. Jestli to udělá, tak se naše oddělení rozpadne, plno lidí je tam kvůli němu.  Je to fakt na dvě věci...