Středa 22-09-2010

Blíží se odjezd do Švýcarska a já místo, abych se těšila, se toho děsím a začínám snad i panikařit. Představuju si všechny možné strašné scénáře - bude mi tam psychicky zle, nebudu moct spát... nezvládnu to. Od loňského léta, kdy se mi ta moje hrůza vrátila, je to poprvé, kdy jedu do zahraničí. A fakt se bojím. Ano, už jsem byla na prodlouženém víkendu mimo domov a taky jsem se toho bála, ale ne tak moc. Byla jsem ve Františkových lázních a 2x ve Špindlu. Ale tohle je něco jiného. Pojedeme tam v pátek, cesta trvá přes 7 hodin. Vracet se budeme až v úterý. S holkama, se kterýma tam budu, jsem déle jak 1 den nebyla. Co když si nebudeme rozumět? Vím, že jsou to rozumné holky a že mě nebudou do ničeho nutit, takže bych mohla být v klidu. Jenže s tou kamarádkou, za kterou tam jedeme, jsem se viděla naposled v zimě a zrovna jsme si lezly na nervy... Taky se snažím si říkat, že i tam musím myslet sama na sebe. Jedu tam sama za sebe a jedu tam proto, abych si to užila a ne abych se přizpůsobovala ostatním. Musím si to někam vyvěsit, abych na to nezapomínala. Mám totiž docela strach z toho, že holky mají výbornou kondičku. Obě chodí na treky po horách a já právě moc ne. Takže jim určitě nebudu stačit. Holky mě uklidňují, že zase takovou kondičku nemají a že půjdeme tak, abych stačila. Určitě si i projdeme město, zajdeme do obchůdků... Mělo by to být fajn. Ale....

... ale já už se těším zpátky domů. Mám tohle celý život. Vždycky, když mám někam jet, tak se mi nechce. Nakonec se mi tam líbí a vrátím se nadšená. Úplně stejně to má moje máma a hrozně mě s tím rozčiluje. A já jsem to zřejmě zdědila po ní. Bohužel jsem se včera také podívala na video Nemyslíš, zaplatíš. Dost drsné... A my tam jedeme autem. To byl teda zase jednou dobrý nápad.

Krom toho mi začalo mé oblíbené období, kdy jsem jednu chvíli děsně vzteklá a další chvíli bych brečela. Hormony... Někdy bych fakt chtěla být chlap. Momentálně mě rozčiluje to, že můj Objev dává dohromady bowling. Opět ve 4, s kamarádem a naší bývalou kolegyní. Kamarád odpoví jenom večer a kolegyně pořád navrhuje místo bowlingu aktivity. A mě to tak sere! A když to takhle napíšu, tak jsou to takové blbosti! Proč mě to rozčiluje??? 

Dneska jsem zjistila, že si do svého nového Objeva začínám promítat všechny možné špatné vlastnosti. Mám chvíle, kdy bych ho hrozně chtěla hned, pokud možno včera a nechce se mi čekat, až se rozhoupe (pokud se rozhoupe). A pak přijde chvíle, jako třeba dneska, kdy mám pocit, že má všechny špatné vlastnosti jako měl můj bývalý, takže je úplně zbytečný se s nima scházet. Nevím, co to zase je a není mi z toho úplně dobře. Byla jsem se dneska po práci projít, protože bylo nádherně a myslela si, že mi to pomůže a pročistím si hlavu. Na chvilku to pomohlo, ale teď už je mi zase na nic.

Ale důležité je, že tomu rozumím. Prostě to musím zase nechat odeznít. Minule, když jsem tady psala, jak je mi zle, jsem to zvládla bez pomoci. Nezavolala jsem ani psycholožce, ani nikomu z kamarádů. Jsem šikovná, zítra ze mě bude mít psycholožka radost. Možná bych si díky tomu mohla uvědomit, že se můžu opřít sama o sebe a že si můžu věřit. A možná bych ze sebe taky mohla mít radost? Proč by ze mě měli mít radost jenom ostatní a já ne? A když se sama o sebe můžu opřít, tak asi kdekoli, ne? Je jedno, jestli jsem doma nebo ve Švýcarsku....