Sobota 11-9-2021

Tak s kolegou je to vyřešené. Od dovolené jsme se viděli asi jenom 2x a posledních 14 dní jsem měla pocit, že se něco děje. A taky že jo. Včera mě pozval na drink a řekl mi, že si někoho našel. Mně je od té doby dost na hovno. V noci jsem pořádně nespala, mám průjem a pořád brečím. Prostě jako při rozchodu. Ano, sice jsme byli kamarádi s výhodama, ale měli jsme se rádi a byli jsme spolu víc než rok. Bolí to strašně.

Ale! Racionálně vím, že je to dobře. Plácala jsem se v tom a nebyla jsem schopná to ukončit. Věděla jsem, že to nikam nevede a že už mi ten vztah víceméně nic moc nedává. Vlastně ani nevím, proč jsem nebyla schopná to ukončit. Kvůli strachu ze samoty? Ano, ten mám obrovský a díky tomu se vrhám do vztahů, které nejsou dobré. Nejvyšší čas s tím něco udělat. Musím říct, že mě docela naštvalo, že v podstatě hned, jak se odstěhoval od rodičů a osamostatníl se, tak si založil Tinder. Kamarádky mi teď píšou, že jsem mu evidentně byla dobrá, když byl na dně. Když byl v léčebně a když se z ní pak vrátil atd. A hned jak se postaví na vlastní nohy, tak nazdar. Ano, ono to tak vypadá. Vlastně to tak možná i je! Ale musím říct, že mi i plno věcí dal. Třeba díky němu byl pro mě mnohem jednodušší rozchod s ex, ukázal mi, že se muž může chovat k ženě i moc hezky, pomohl mi s hodně věcma doma. 

Celkově je to teď pro mě dost náročný období. Stále nekomunikuju s mámou, která se chová jak malá uražená holka. Pozvala jsem jí v srpnu na oslavu narozenin, ale dodala jsem, že mají přijít jenom v případě, že se ke mně budou chovat slušně. Řekla jsem jí, že pohlavky mi opravdu dávat nebude,atd. A ona? Ona se urazila a řekla mi, že si to teda ještě rozmyslí, jestli dorazej, aby mi nekazili den. Nakonec ani nedali vědět, že nedorazí. A takhle jsem to měla od 11 let. Chovali se ke mně vyloženě hnusně a urážlivě, když už to přesáhlo únosnou mez a já si dovolila ohradit se proti nim, tak mi udělali takovou scénu, že jsem se jim pak za to šla ještě omluvit. Vlastně jsem se v té rodině cítila strašně sama. A odtud asi plyne ten můj strach ze samoty. Jenže teď už jsem dospělá a už se jim nemusím omlouvat za to, že jsem se proti jejich chování ohradila. Oni mě už ani nemají čím vydírat. A musím říct, že to je celkem fajn pocit. I když na druhou stranu je to smutný. Přece jenom je to máma, že jo.

Naštěstí mám i pár věcí, ze kterých můžu mít radost a na ty se budu soustředit. Příští víkend budu u kamarádky ve Švýcarsku, v říjnu nastupuju do nové práce a na přelomu ledna a února ze mě bude teta. A ono bude časem zase dobře, že jo? ŽE JO?