Neděle 04-07-2010

Jak na to tak koukáím, tak teď píšu skoro každý den. Takhle to vypadá, když hodně přemýšlím a třídím si myšlenky...

Mluvila jsem s kolegyní, která je úplně vyřízená z našeho šéfa. Je to manipulátor. A začínám si uvědomovat, že na tom, že mi bylo blbě, má práce větší podíl, než jsem si ochotná připustit. Pořád jsem to sváděla skoro všechno na ženatého kolegu, ale práce za to může docela hodně taky. Zase. Šéf si mě zřejmě vybral do hloučku svých oblíbenců, ale to nic nemění na tom, že na mě teď vyvíjí docela tlak. I když jak se to vezme... Já jsem docela dost schopná ho na sebe vyvíjet sama, protože chci hned všechno umět a být ve všem perfektní. Pak se nemůžu divit, že je mi zle, že jo. Nejradši bych se na všechno vy*a. Musim se odnaučit všechno tak řešit. Ten projekt stejně skončí v mínusu a já s tím nic nenadělám. Naštěstí mam aspoň za zády kolegu, který mi pomáhá. Nebo to spíš dělá on a já spolupracuju. Možná bude úplně nejlepší řešení, když jim řeknu, že to dělat nechci. Aby to aspoň věděli. Zase na druhou stranu, když to ale překonám, tak se naučim plno nových věcí....

Hm... uvidíme. Aspoň, že jsem si to teda připustila. A taky jsem na sebe zase začala být hodnější a nemám už takové tendence si nadávat. Potřebovala bych dovolenou, abych mohla z tý práce vypadnout a přijít na jiný myšlenky. Jenže před svýma myšlenkama a před sebou neuteču.