Čtvrtek 03-05-2012

Tak do Amsterdamu odlítam už za 14 dní a moje napětí se stupňuje. Chvílema si řikam, že to nemůžu vydržet a zvládnout. Že to radši zrušim. Není to totiž nic moc příjemnýho.

A hlavně se mi začínají vracet zážitky a pocity z dětství, který bych radši znovu neprožívala. Díky tomu ale začínám chápat, proč mám v partnerských vztazích problémy. Jo... moje zážitky s tátou byly moc pěkný. A tak bojuju a bojuju a snažím se to všechno zvládnout a překonat. Občas, když brečím, tak si řikam, jak jsem se do takových sraček dostala? Odpověď vím. A upřímě, jsou chvíle, kdy si řikam, že tohle nedam. Je to strašný. A těžký. Fakt tohle jde zvládnout, aniž bych se zbláznila? Můžu tohle přežít se zdravým rozumem? Někteří ví, o čem mluvím, někteří ne. Byly chvíle, kdy jsem si řikala, že to nejhorší už mám snad za sebou. Že ty nejhorší pocity a zážitky už jsem ze sebe dostala. Ale čím hlouběji se dostávám, tím horší to je. Už zase se bojím spát, chce se mi pořád brečet a hlavně jsem zjistila, že mám panickou hrůzu z intimity a blízkosti. Vlastně na to přišel spíš pianista.

Poslední dobou to mezi náma bylo divný. Řešil něco, o čem se se mnou nechtěl bavit a i to, co mi řekl, nebylo nic pozitivního. Byla chvíle, kdy jsem i přemýšlela, že tam radši nepojedu. Pak mi ale napsal, že přes všechny ty hnusy, který teď prožívá a řeší, se těší, až mě uvidí. To mě potěšilo. Od tý doby je to zase lepší a v úterý jsme si na skypu psali až do jedný do rána. Já u toho brečela jak želva. Byla jsem k němu úplně upřímná a otevřená a řekla jsem mu částečně o tom, co prožívám a co se mi honí hlavou. Z čeho mám strach. Vlastně jsme si byli docela oporou, protože on na tom momentálně taky není dobře. Čím dál víc mám pocit, že jsme se potkali, abysme si pomohli z našich problémů. On, aby mi pomohl překonat můj strach a já, abych mu pomohla přenést se přes rozchod.

Co se týče toho spaní - musím se přiznat, že mi to nepřijde úplně normální. Já vlastně nemám problém se spaním. Já se bojím spaní. Vím, že je to naprosto iracionální. Ale já si prostě lehnu a když cítím, že začnu usínat, tak se tomu bránim. Nevím, proč se toho bojim. Vrtá mi to hlavou. Co se stalo, že to takhle mám? A nejhorší je, když bych měla spát vedle chlapa, který se mi líbí. To bych radši ani nespala, jenom aby mě neviděl spát. Nenormální, co? No, takže jsem fakt zvědavá, jak budu spát v Amstru vedle pianisty. On mi teda napsal, že bude spát klidně v obýváku a že nebude dělat nic, co nebudu chtít. Ale stejně.

No, tak jsem začala běhat, relaxuju a zatim držim. Občas si teda řikam, že to vzdam, zhroutim se a půjdu na neschopenku, ale pak si řikam, co bych z toho měla? Tim od sebe neuteču a zase bych se z toho musela hrabat ven a vlastně to nechci. Fakt bych to chtěla zvládnout. 

Mám pocit, že mi s tím vším pomáhají ty bachovy esence. Já jsem tomu ze začátku fakt nevěřila! Nějaký esence z kytek, to přece nemůže pomáhat. A pomáhá! Fakt mám pocit, že od tý doby, co to piju, vidím ty svoje problémy a pocity tak nějak s nadhledem a jsem schopná se s tím líp poprat.

Možná proto se zatim držim. Včera jsem si byla nechat namíchat novou lahvičku. Paní byla nadšená, že se mi vybavily zážitky z dětství takhle rychle. Asi je to normální, protože ono to funguje tak, že to podpoří přirozenou hojící schopnost těla. Takže pokud má člověk nějaký traumata, která blokují energii v těle, tak to prostě musí ven. Ale jenom tolik, kolik si ten člověk dovolí. Já jsem teď dostala zase trochu jiný esence. Zůstaly mi esence z Rock Water (Voda z léčivých pramenů - pro zlepšení flexibility, abych ten život nechala plynout) a z Bílého kaštanu (proti neustálému přemýšlení). A k tomu mi ještě namíchali výtažky ze snědku okoličnatýho (v případě, že člověk zažil duševní nebo fyzický šok - je to prej dobrý na zahojení těch starých bolístek), vrby (v případě pocitů zatrpklosti, hněvu a když se člověk považuje za oběť osudu a lituje se), planého jablka (v případě, že má o sobě člověk nevalné mínění a stydí se za svůj vzhled) a slívy třešňové (v případě obav ze ztráty sebekontroly a hlubokýho zoufalství). Docela to na mě teď sedí. Lituju se od rána do večera a dneska se mi chtělo celý den brečet. Tak jsem si šla zaběhat a když jsem se vrátila, tak jsem řvala jak želva. Ono je to fakt tak úlevný! Asi prostě teď musí všechny ty potlačený slzy ven. Tak jdou. Příští týden se mám zastavit pro novou lahvičku. Tahle má být jenom přechodná a příští týden mi chce ta paní namíchat novou, se kterou poletim do Amstru. Tak jsem na to zvědavá.

Na tomhle teď ujíždim:

Já už se tak těšim, až budu z toho Amsterdamu doma! Nejradši bych od sebe utekla. Proč to nejde???