Úterý 06-07-2010

Blíží se zítřek - první pracovní den od toho, co se stalo v pátek a první den, kdy zase uvidím po dovolené kolegu. Mám strach. Není mi dobře od žaludku, mám průjem a vůbec nemám chuť na jídlo. Nejradši bych tam nešla, ale nemá  cenu se tomu vyhybat. Mám strach, aby se mi zase neudělalo blbě... ale snad už jsem se trochu poučila a vím, že nemám tak moc dýchat, tak bych to snad zvládla.

Včera už se mi ozval kolega, že se vrátil z dovolený. Bylo to divný. Vůbec jsem nevěděla, co mu mam odepisovat, tak jsem odepisovala jednoslovně a pak jsme si radši psát přestali. Nevím, jestli se mi z toho chce brečet.... ale asi je mi smutno? Vlastně ani nevím, co cítím. Když jsem si s ním psala a i teď, když na něj myslím, tak citím, jak zatínám zuby a jsem celá ztuhlá. Že by v tom byl i vztek? Je fakt, že mi napsal něco, co mě naštvalo, zarazilo a šla jsem radši spát. V podstatě z toho tak nějak vyplynulo, že by mě měl opravdu jenom na sex... Prostě měl včera zřejmě chuť si to udělat. Přišlo mi to nechutný, že na mě něco takového vybalí, i když ví, že jsme to spolu skončili a že se zrovna ani nemáme o čem bavit. Musím na to pořád myslet a fakt se toho zítřku děsím.

Možná bych si s ním radši ani neměla psát. Ale on by chtěl, abysme se spolu bavili jako dřív. Jenže co chci já? Mám pocit, že mu prostě musím říct, že si stojím za tím, co se stalo ve čtvrtek před jeho odjezdem na dovolenou. Že je prostě konec a že už s ním nic mít nechci. Že s ním  vlastně asi ani nechci jít na oběd. A asi ani nebudu schopná se s ním bavit jako dřív. Je mi z toho fakt na nic. Nejradši bych zase někam utekla, ale nevím kam a hlavně to stejně nepomůže, protože jak už jsem tu psala - před sebou neuteču. Ale asi bych potřebovala dovolenou. Tak přemýšlím, že se na to v pátek vykašlu a udělam si další prodloužený víkend. Hlavně má být zase vedro, tak bych asi vypadla z Prahy, zalezla někam do stínu a byla v klídku... Uvidíme.