Úterý 05-04-2011

Cestou do práce i v práci se mi honilo hlavou tolik věcí, co jsem chtěla hodit na papír... nebo spíš na monitor, že ani nevím, odkud začít. Vypadá to, že zase začínám mít nějaké psací období. Tak přece jenom už to začíná být všechno trochu optimističtější a o tom se líp píše.

Tak asi začnu nedělním obědem u mámy. Zajímavý to bylo. Nejdřív jsme se moc neměli o čem bavit, tak bylo chvílema trapný ticho. Já se ptala tak různě na lidi kolem a na nejrůznější aktivity, co máma s otčímem podnikají. Ale pak to máma nevydržela a pustila se do mě. Že prej kdyby se mohla rozhodnout znovu, tak by už dneska děti neměla, že se s tim člověk piplá celý život a pak se dozví, že je ten nejhorší a může za všechny problémy, atd, atd. Narážela na to, že jsem jí minulý týden do telefonu řekla, že si řešim nějaké věci z minulosti a že tam má taky svojí roli. Komukoli řeknu, že je mi tohle máma schopná říct, tak je z toho vedle, jakože je to fakt drsný. Mě to ani nepřijde, protože se mnou takhle máma mluví. I když dřív by se mě to asi dotklo. Teď už je mi to částečně jedno a částečně mě to naštvalo. Já jsem jí nikdy neřekla nic takového, že ona je ta nejhorší a za všechno může. To si zase ona nějak vyplodila v tom svým mozku. A hlavně! Měla jsem jí na to taky něco ostřejšího říct. Bylo to její rozhodnutí, které už nemůže vzít zpátky. Měla by být ráda, že má zdravé a hodné děti a ne kecat takovýhle nesmysly. Rozhodla jsem se, že už jí nebudu šetřit. Nikdy jí nic neřeknu, protože se bojím, že se pohádáme a povede to až tak daleko, že se přestaneme vídat. A co by se jako stalo??? Nic. Bylo by mi to líto, ale nedalo by se nic dělat. Nehledě na to, že to takhle nikdy nedopadne, protože ona potřebuje nás víc, než my jí. A měla by vědět, že si taky nemůže dovolit říkat všechno, protože to třeba druhým ubližuje. Sakra, teď jsem se zase rozčílila!

Překvapilo mě, že se o mě mnohem víc zajímal otčím. Různě se mě vyptával a fakt se zajímal o to, jak se cítím a co jak řeším. Pokusila jsem se s nima o svých pocitech a problémech promluvit a bylo to naposled, protože to nakonec skončilo tím, že se to obrátilo proti mě. Jako vždy. Zaútočili na mě, jestli si jako myslím, že já jsem se vždycky chovala předpisově. Samozřejmě, že nechovala. Ale není vina jenom na mojí straně. Bohužel, já tu vinu přiznám, zatímco matka ne. Ale už jí teď taky šetřit nebudu. Ona mě taky nešetří. Nevím, proč mě by jí pořád mělo být líto. I když je to máma, tak mi prostě nebude ubližovat.

Já jsem s nima odmítla dál pokračovat v diskuzi na téma JÁ s tím, že to nemá cenu a ať ode mě nečekají, že jim budu ještě něco někdy o sobě říkat. Náš hovor se pak přenesl na nevlastní ségru - dceru otčíma. Ta tam byla na návštěve v sobotu. Má šestiletou holčičku a manžela. Manžel jel někam pouštět letadlo. Už spolu asi moc nežijou. Ségra tam během odpoledne vypila asi flašku a půl vína a zbytek té druhé flašky si odvezla domů. Asi začala pěkně chlastat. Její matka taky chlastala a ještě si k tomu občas vzala prášky na uklidnění.

Super kombinace. Tak to vypadá, že ségra jde v jejích kolejích. Nejhorší na tom je, že to odnáší nevinné dítě. Je hrozné, jak všichni opakujeme vzorce chování našich rodičů. Teda hrozné je to jenom v případě, že je to takovéhle destruktivní chování. Kéž by ségra sebrala sílu a postavila se tomu a přestala chlastat....

 Včera po práci jsem byla zase u psycholožky. Vrátily jsme se k období, kdy se naši rozváděli a chtěla, abych si vybavila pocity, které jsem prožívala. Asi ale byly tak bolestivé, že jsem je zazdila. Vždycky jsem byla spíš tátova holčička. Vlastně jsme dospěly k tomu, že jsem se musela snažit, aby se ke mě táta choval hezky a věnoval mi pozornost. Byl to pro mě nejdůležitější člověk. A najednou byl vyhozenej od nás a musel jít bydlet někam na ubytovnu. A mě ho bylo strašně líto a dost často jsem brečela. Zajímavý je, že mi nebylo líto sebe, vůbec si nepamatuju, jak já jsem to prožívala. Bylo mi líto jenom táty. Pořád myslim jenom na druhý. Když jsem pak v pubertě nebo v dospělosti začala s někým chodit, tak jsem myslela hlavně na toho druhého a na to, abych mu neublížila. Do určité míry je to asi normální, ale u mě už to moc normální není. Hlavně, aby všichni okolo mě byli spokojení. To je jedno, že já jsem nespokojená. No, tak s tím je konec. Neznamená to, že přestanu na ostatní brát ohledy. To rozhodně ne. Ale chci myslet víc na sebe. O to se snažím už delší dobu a trochu to přináší výsledky. Když se tak ale šťouram v té minulosti a vidím, co všechno jsem si nechala líbit, tak je mi to líto a někdy se na sebe pěkně naštvu. Neměla bych pro sebe být náhodou nejdůležitější já??? Rodiče toho dokázali krásně využít. Máma mě vydírala a vydírá dodnes, později i táta mě vydíral... A já jsem se mohla rozkrájet, aby byli spokojení. U mámy jsem si už nejenom uvědomila, že nikdy spokojená nebude, už jsem si to i připustila a kašlu na to. Je to její život, tak ať si ho žije a dá mi pokoj s vydíráním. To samý táta - tam je to v mnohem menší míře, naštěstí. Poslední dobou skoro v žádné. Aspoň jeden rodič je normální.

A ještě co se práce týče. Tam se pořád patlám v té křivdě, co se mi stala v létě. Jo, beru to jako křivdu. Jako velkou křivdu. Dostala jsem za úkol sepsat si plusy a mínusy současné práce. Ještě jsem to neudělala, ale když se nad tím tak zběžně zamyslím, tak rozhodně převažují plusy. Nevím, co mě v té minulé práci tak drželo. Tenkrát jsem si vůbec nechtěla připustit, že by to mohlo dopadnout mým odchodem, chtěla jsem tam zůstat za každou cenu. Proč? Nevím... Možná, abych jim dokázala, že spravedlnost vítězí? A abych to tomu kokotovi nandala. Akorátže si nějak neuvědomuju, že jsem mu to opravdu nandala. Odešla jsem středem, dostala jsem odstupné a mám teď mnohem lepší práci. Tak proč jí teď beru jako trest? Včera mi bylo naznačeno, že se nejedná jenom o křivdu z bývalé práce, že si zřejmě řeším i nějakou jinou křivdu. Jo, celý můj život byla jedna velká křivda. Chtěla jsem mámě a otčímovi ukázat, zač je toho loket. Že se na ně můžu vyprdnout a že jim ukážu. Nebudu je potřebovat, budu cestovat, budu úspěšná a oni budou litovat toho, jak se ke mě chovali.

Akorátže oni nikdy nebudou litovat toho, jak se ke mě chovali a chovají, protože si to nikdy neuvědomí. A já nemám důvod jim cokoli dokazovat. Měla bych být sama se sebou spokojená. Po střední jsem vystudovala VOŠ, pak jsem vypadla na prázdniny do Anglie jako au-pair a pak jsem si našla dobrou práci. Při práci jsem ještě vystudovala VŠ. Pak jsem ještě byla 2x v Anglii na školení, jsem samostatná a schopná se o sebe postarat. Pokud bych chtěla, tak bych mohla jet pracovat kamkoli do zahraničí, protože firma, kde pracuju má pobočky po celém světě. Jenže já nechci. Teprve si zvykám na to, bydlet sama a nedokážu si představit, že bych odjela někam, kde budu úplně sama bez kamarádů a rodiny. Třeba ještě můj čas přijde. Každopádně si myslím, že už jsem toho dokázala dost. A to, že nemám manžela a děti? To přijde, až na to bude čas. Tak ať si trhnou nohou.